>>DŮLEŽITÉ UPOZORNĚNÍ: ČTOU TO TADY JAK ÚŘEDNÍCI, TAK POLICIE. Neuvádějte nic, podle čeho by protistrana mohla dovodit, o jaký případ se jedná. Jak na to? Pojďte >>sem<<.
Tak abychom se dostali dále potřebujeme vědět dvě věci:
1) Má ten řidič na území České republiky trvalý pobyt nebo přechodný pobyt na dobu delší než 1 rok podle zákona o pobytu cizinců na území České republiky ?
2) V jakém vozidle ho natočili.
Podle ust. § 2 písm. d) zák. č. 553/1991 Sb., zákon o obecní polici (dále jen „ZoOP“), se obecní policie „podílí v rozsahu stanoveném tímto nebo zvláštním zákonem na dohledu na bezpečnost a plynulost provozu na pozemních komunikacích.“ Zvláštním zákonem je ve vztahu k řešenému přestupku zákon č. 361/2000 Sb., zákon o provozu na pozemních komunikacích (dále jen „ZPPK“).
Jak vyplývá z § 124 odst. 13 ZPPK, obecní policie je pověřena pouze a výhradně řešit některé vybrané přestupky příkazem na místě. Konkrétně jde o spáchání přestupku:
a) porušením místní nebo přechodné úpravy provozu na pozemních komunikacích,
b) nedovoleným zastavením nebo stáním vozidla na pozemní komunikaci, nebo
c) porušením pravidel pro chůzi, jízdu na jízdním kole, jízdu nemotorových vozidel, jízdu na zvířatech, vedení a hnaní zvířat nebo užívání osobního přepravníku.
Orgány veřejné správy jsou vázány ústavním principem enumerativnosti veřejnoprávních pretenzí, podle něhož mohou činit pouze to, co je v zákoně výslovně stanoveno. Žádný právní předpis ovšem nenařizuje a ani neumožňuje obecní policii oznamovat podezření na údajné porušení povinnosti stanovených v § 3 ZPPK správnímu orgánu, a to i v kontextu s ust. § 73 zák. č. 250/2016 Sb., zákon o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich (dále jen „ZOP“), dle nějž „má-li orgán Policie České republiky nebo Vojenské policie (dále jen „orgán policie“) nebo jiný správní orgán důvodné podezření, že byl spáchán přestupek, a není-li sám příslušný k jeho projednání, oznámí tuto skutečnost bez zbytečného odkladu příslušnému správnímu orgánu.“ Jak patrno, ZOP vůbec nedává obecní policii pravomoc oznamovat přestupek správnímu orgánu, neboť strážníci obecní policie nejsou ani orgánem policie ani jiným správním orgánem, ale orgánem obce (v souladu s § 1 odst. 1 ZoOP).
Pokud měla obecní policie podezření na spáchání přestupku, měla předat důkazní materiál Policii ČR a ponechat na jejím rozhodnutí, zda dané jednání vyhodnotí jako podezření z přestupku a oznámí je místně a věcně příslušnému správnímu orgánu. Jak vyplývá z výpovědi svědka č. 1, obecní policie se sice pokusila postupovat v souladu se shora uvedenými zákonnými ustanoveními a oznámit podezření ze spáchání přestupku Policii ČR, nicméně když bylo podezření po telefonické konzultaci (tzn. aniž by došlo k formálnímu oznámení!) Policií ČR údajně odmítnuto, předala správnímu orgánu v rozporu se zákonem oznámení o podezření ze spáchání přestupku sama.
Dle rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 10 As 15/2018 – 36 ze dne 7. 6. 2018, jímž byla zamítnuta kasační stížnost Krajského úřadu Kraje Vysočina, „pokud obecní policie provozuje kamerový systém za účelem odhalování přestupků, které jsou ovšem mimo její působnost [§ 2 zákona č. 553/1991 Sb., o obecní policii, ve spojení s dalšími ustanoveními téhož zákona nebo zvláštních zákonů], je takový kamerový systém provozován v rozporu s § 24b odst. 1 zákona o obecní policii. Důkazy z takovéhoto systému vzešlé jsou nezákonné a procesně nepoužitelné.“
Jak ze shora uvedeného vyplývá, video záznam, jenž je součástí spisového materiálu, je jako důkaz nezákonný a procesně nepoužitelný.
Ač je ze shora uvedeného zcela zřejmé, že samotné řízení o přestupku bylo zahájeno na základě nezákonného postupu obecní policie, která jednala ultra vires, a tedy je SO1 povinen řízení proti obviněnému zastavit, považuje obviněný za vhodné vyjádřit se i k výslechu svědků č. 1 a č. 2.
Obviněný nechápe, z jakého důvodu jej svědci – strážníci obecní policie označili za řidiče vozidla. Obviněný prohlašuje, že není žádnou z osob vyskytujících se na video záznamu, jenž je součástí spisu.
Ve výpovědích obou svědků jsou zjevné rozpory. Např. svědek č. 1 tvrdí, že od data údajného přestupku obviněného asi dvakrát potkal a pozdravili se. K událostem z inkriminovaného dne však neuvádí, že by se s obviněným pozdravili. Logicky se nabízí otázka, proč se osoby, které se běžně zdraví, když se potkají, právě onoho dne nepozdravily, když jindy tak činí? Jednou z možných odpovědí je, že od sebe tyto osoby byly v takové vzdálenosti, že se vzájemně bezpečně nepoznaly. V takové situaci je ale nepravděpodobné až vyloučené, že by svědek č. 1 dokázal rozpoznat osobu v černých brýlích, zatímco tato osoba by – pokud by šlo skutečně o obviněného – by na stejnou vzdálenost nepoznala svědka č. 1.
Svědek č. 1 ve své výpovědi dále uvádí, že „s kolegou svědkem č. 2 jsme se shodli jednoznačně, že se jedná o pana X“, přičemž z tohoto vyjádření je zcela zřejmé, že svědci č. 1 a č. 2 dospěli k (mylnému) závěru, že řidičem, kterého spatřili, je obviněný, až na základě (kolektivní) diskuse, a tedy nikoliv na základě naprosté (individuální) jistoty.
Důvod, proč strážníci nekonali v souladu s ust. § 7 odst. 1 ZoOP, svědci rovněž neuvedli. Pokud měli pocit, že se schyluje ke spáchání trestného činu či přestupku, byla to přitom jejich povinnost. Kdyby strážníci splnili svou povinnost „provést zákrok nebo úkon, nebo učinit jiné opatření, je-li páchán trestný čin nebo přestupek anebo je-li důvodné podezření z jejich páchání,“ ztotožnili by na místě samozřejmě úplně jinou osobu, než je obviněný, a správní řízení by tak vůbec nebylo zahájeno. O skutečnosti, že jsou si strážníci svého nesprávného postupu jasně vědomi, vypovídá i jejich neochota odpovídat na otázky zmocněnce, konkrétně na otázky týkající se toho, proč nekonali, když měli podezření, že může dojít ke spáchání přestupku.
Svědek č. 1 na otázku, zda řekl svědkovi č. 2 o svém podezření, že příslušná osoba řídí bez řidičského oprávnění, zcela jednoznačně odpověděl, že nikoliv.
Svědek č. 2 však v přímém rozporu se svědectvím svědka č. 1 vypověděl, že svědek č. 1 mu o svém podezření pověděl před příchodem na strážnici. Měl-li svědek č. 1 takovéto podezření, je namístě opět se ptát, z jakého důvodu nepostupoval podle § 7 odst. 1 ZoOP.
Svědek č. 1 v pěti případech z osmi odmítl odpovědět na otázky zmocněnce, v jednom případě je jeho odpověď v přímém rozporu s výpovědí svědka č. 2. Jeho výpověď jako celek je zcela nedůvěryhodná. Rovněž správní orgán v průběhu ústního jednání zásadně pochybil, když sám se dotazoval svědků velice ledabyle, nehledaje žádné důkazy svědčící pro nevinu obviněného, a následně netrval na tom, aby na konkrétní věcné dotazy zmocněnce, mířící jednoznačně k meritu obvinění, svědek č. 1 odpověděl.
Svědek č. 2 si pamatuje, že viděl řidiče ze vzdálenosti 10 m, že v něm poznal pana X a že pan X v 11:44 odjel směrem z centra. Nepamatuje si ale, jaké bylo počasí, co měl k obědu a dokonce ani s jistotou neví, kde toho dne na obědě byl. Je zcela zřejmé, že jeho výpověď byla ovlivněna prohlížením video záznamu, neboť si zcela přesně „pamatuje“ to, co je na záznamu či z co tohoto záznamu vyplývá, a jinak nic. Jeho výpověď možná není účelová, ale je jednoznačně nedůvěryhodná.
Rozpory mezi výpověďmi obou strážníků, stejně jako rozpor jejich (jimi popsaného) jednání s jejich povinnostmi dle ZoOP, činí obě svědecké výpovědi nedůvěryhodnými a jako důkaz procesně nepoužitelnými.
Z dosavadního průběhu řízení tak sice naprosto nevyplývá, že by se obviněný dopustil správním orgánem tvrzeného skutku, naopak je ale zřejmé, že k nedodržení zákonných povinností došlo na straně strážníků obecní policie. I proto, že je zcela zjevné, že jejich postup byl v rozporu se ZoOP (což si přinejmenším svědek č. 1 s přihlédnutím k jeho neochotě odpovídat na otázky zmocněnce uvědomuje), nelze jejich svědectví akceptovat jako právně relevantní důkaz, neboť snaha obou svědků vykládat události tak, aby jejich vlastní jednání vypadalo co nejméně jako nezákonné, logicky ovlivňuje obsah jimi poskytnutých svědectví. Ta jsou tím pádem neúplná a účelová.
Jelikož vedle video záznamu, který je jako důkaz právně nepřípustný, a svědectví strážníků, která jsou neúplná, protimluvná a nedůvěryhodná, neexistují žádné právně relevantní a procesně použitelné důkazy o osobě řidiče vozidla, jímž měl být obviněný, navrhuje zmocněnec, aby správní orgán věc odložil, protože tvrzený skutek se nestal, a řízení zastavil.
Prosím nějaká rada jak nejlépe postupovat a na co si dát pozor?
Nejsem a ani v době údajného spáchání jednání majícího znaky přestupku jsem nebyl vlastníkem vozidla RZ XXXXXX. Skutečným vlastníkem byl ke dni XXXXX, kdy k údajnému přestupkovému jednání došlo, pan XXXXXX. Tuto skutečnost jsem doložil kopií platně uzavřené kupní smlouvy. Jak je z těchto skutečností patrné, neměl jsem objektivně a mimo jakoukoli pochybnost jak zajistit, aby shora uvedené vozidlo bylo používáno v souladu se zákony ČR, protože jsem nebyl stricto sensu provozovatelem vozidla.
Za této situace je stěžejní otázkou, kdo byl v době údajného spáchání přestupkového jednání provozovatelem vozidla dle zákona. Proti sobě stojí ustanovení § 2 odst. 15 zákona č. 56/2001 Sb., zákon o podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích (dále též „ZPPV“), v němž se uvádí: „Provozovatelem silničního vozidla je osoba, která je v registru silničních vozidel zapsána jako vlastník tohoto vozidla, není-li jako jeho provozovatel v registru silničních vozidel zapsána jiná osoba.“, a § 2 písm. b) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích (dále též „ZPPK“), v němž je uvedeno, že „provozovatel vozidla je vlastník nebo jiná osoba, která je jako provozovatel zapsána v registru silničních vozidel podle zvláštního právního předpisu nebo obdobné evidenci jiného státu“.
Z jazykového výkladu ustanovení § 2 písm. b) ZPPK jasně vyplývá, že primárním znakem pro stanovení osoby provozovatele je vlastnictví vozidla. Dále z něj nepřímo (ale zcela zřetelně) vyplývá předpoklad, že jiná osoba než vlastník vozidla může být provozovatelem pouze se souhlasem vlastníka, a to teprve po zapsání do registru či jiné evidence. Jiný výklad dané ustanovení nepřipouští – ad absurdum by se samozřejmě dalo toto ustanovení vykládat i tak, že provozovatelem může být např. osoba zapsaná do rejstříku omylem či dokonce v úmyslu poškodit vlastníka.
Jelikož:
1) ke dni údajného spáchání přestupkového jednání byl vlastníkem vozidla pan X a
2) já jsem panu X nikdy neudělil souhlas se zapsáním mé osoby jako provozovatele jím vlastněného vozidla,
není správní orgán oprávněn vést proti mně řízení jako proti provozovateli vozidla ve smyslu dle § 2 písm. b) ZPPK, jelikož jsem provozovatelem ve smyslu tohoto ustanovení ke dni spáchání skutku nebyl.
Z jazykového výkladu § 2 odst. 15 ZPPV by mohlo vyplývat, že primárním znakem pro určení provozovatele vozidla není vlastnictví vozidla, ale záznam v registru silničních vozidel, a to bez ohledu na jeho správnost. Takovýto výklad je však v rozporu nejen s elementární logikou, ale i se zákonem č. 101/2000 Sb., zákon o ochraně osobních údajů (viz např. rozsudek NSS č. 7 As 254/2016-33 ze dne 6. 12. 2016), konstantní judikaturou a smyslem ZPPK, potažmo uzákoněním objektivní odpovědnosti provozovatele vozidla za přestupkové jednání v § 125f ZPPK.
Zde je však třeba zdůraznit, že z pohledu hodnocení přestupku provozovatele vozidla je ZPPK vůči ZPPV v postavení lex specialis, protože právě v ZPPK je podstata přestupku provozovatele definována, ergo je třeba upřednostnit definici provozovatele dle tohoto zákona. A jelikož dle tohoto zákona je provozovatelem vlastník vozidla (tj. pan X, případně jiná osoba, jež předmětné vozidlo koupila), a ne já, navrhuji, aby správní orgán řízení vůči mně zastavil.
Česká judikatura je dlouhodobě konstantní v tom, že liberační důvody je nutné hledat a uplatňovat i v případech, kdy nejsou v daném předpisu výslovně upraveny. Tím spíše je pak nutné okolnosti liberace zvážit při aplikaci právního předpisu, který s liberací výslovně počítá. Např. Krajský soud v Praze v rozsudku ze dne 23. 6. 2015, sp. zn. 46 A 86/2013, akcentoval celkový význam existence a uplatňování liberačních důvodů, bez nichž by dotčený subjekt neměl žádnou možnost zprostit se odpovědnosti za následek, který vznikl bez jeho zavinění.
Např. v soudním rozhodnutí NSS č. j. 3 As 204/2015 se mj. uvádí, že: „...evidentním primárním úmyslem zákonodárce v právní úpravě správního deliktu dle ustanovení § 125f zákona o provozu na pozemních komunikacích je postihnout existující a jednoznačně zjištěný protiprávní stav, který byl způsoben provozem resp. užíváním vozidla při provozu na pozemních komunikacích. Podle názoru Nejvyššího správního soudu je zcela přiléhavé, pokud zákonodárce zvolil objektivní formu odpovědnosti samotného provozovatele vozidla, jenž je jako vlastník věci-nástroje spáchání protiprávnosti z hlediska veřejného práva primární identifikovatelnou a konkrétní osobou. Nejvyšší správní soud je toho názoru, že takto konstruovaná odpovědnost působí individuálně preventivně vůči provozovateli vozidla, stejně tak jako generálně preventivně vůči okolní společnosti, neboť je zřejmé, že zjevně nastalá protiprávnost spjatá s užíváním a potažmo provozem vozidla nezůstane postižena bez odpovědnosti konkrétní osoby. Uvedené nabývá význam právě tehdy, pokud se postih konkrétního pachatele přestupku ukáže neefektivním v důsledku soukromoprávní úpravy užívacího vztahu vozidla po linii vlastník věci-uživatel. Nejvyšší správní soud podotýká, že stejně tak jako provozovatel vozidla obvykle dbá na ochranu své majetkové hodnoty, bude též v jeho zájmu, aby při vědomí o povinnostech, které pro něj vyplývají ze zákonné úpravy, působil i na jiné osoby (tzn., zajistil dodržování povinností řidiče a pravidel provozu srov. § 125f odst. 1 zákona) ve snaze co nejvíce eliminovat negativní účinky, které mu jako provozovateli mohou vzniknout přímo při užívání jeho vozidla, byť způsobené třetími osobami, v rozporu s veřejnoprávními normami.“
Z této citace jednoznačně vyplývá, že v mém případě smysl objektivní odpovědnosti za případné protiprávní jednání nového vlastníka automobilu zcela absentuje, jelikož nemám, jak bych na něj (potažmo další osoby, jimž vozidlo zapůjčí či prodá) mohl působit, stejně jako nelze na moji osobu působit individuálně preventivně, jelikož provozovatelem vozidla jsem pouze na základě záznamu v registru silničních vozidel, a tedy jakékoli působení na mne nemůže mít za následek snížení pravděpodobnosti, že s vozidlem, jež jsem v minulosti vlastnil, bude či nebude zacházeno v souladu se zákonem.
Jak konstatoval Krajský soud v Ostravě ve svém návrhu na zrušení § 10 odst. 3 ZPPK: „Shora označené ustanovení zakotvující presumpci odpovědnosti provozovatele vozidla za jednání řidiče při užití vozidla, jehož je provozovatelem, obsahuje pravidlo vyžadující nesplnitelné chování, neboť provozovatel vozidla zpravidla není schopen ovlivnit chování řidiče, tedy zajistit, aby při užití vozidla na pozemní komunikaci byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích stanovená silničním zákonem.
...
Ústavně relevantní vadou napadané právní úpravy je skutečnost, že provozovatel vozidla je odpovědný za jednání jiného, které není schopen objektivně ovlivnit, a to bez toho, aby mu byla vina prokazována, neboť je povinen zajistit, aby při užití vozidla na pozemní komunikaci byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích stanovená zákonem o silničním provozu. Objektivní odpovědnost za správní delikt je v této konkrétní situaci protiústavní.
...
Dochází tedy k neodůvodněné disparitě v postavení občanů, neboť občan stíhaný za přestupek je ve výhodnější pozici než občan, který je stíhán za správní delikt. Jiné správní delikty fyzických osob se svou povahou neliší od přestupků, které jsou založeny na principu zavinění, kdy obecným demokratickým principem trestání fyzických osob je právě princip zavinění. Důvodem odklonu od tohoto principu nemůže být snaha o zjednodušení postavení správního orgánu, což bylo právě záměrem zákonodárce, neboť tento chtěl zamezit zneužívání institutu tzv. osoby blízké provozovateli vozidla.
...
Faktickým založením objektivní či spíše absolutní odpovědnosti provozovatele vozidla za dodržení povinností řidiče a pravidel provozu na pozemních komunikacích při užití jeho vozidla v silničním provozu, tedy dochází k porušení několika základních práv provozovatele vozidla. Jako vhodné se jeví uvést podobnost odpovědnosti držitele zbraně, kdy tento je oprávněn ji svěřit jenom osobě, která má příslušné oprávnění, stejně tak jako je provozovatel vozidla oprávněn vozidlo svěřit jenom tomu, kdo má řidičský průkaz. Analogicky se současnou dikcí zákona o silničním provozu by tak osoba, která je držitelem zbraně, odpovídala za trestný čin proti životu nebo zdraví, který spáchal ten, jemuž byla zbraň po právu svěřena, a skutečný střelec by vyvázl bez trestu, což je samozřejmě situace absurdní a zcela ústavně nekonformní.“
Chápu, že můj soukromoprávní vztah s kupujícím nemá vliv na moje veřejnoprávní povinnosti. Jsem nicméně přesvědčen, že správní orgán by měl při rozhodování o přestupku provozovatele vozidla přihlédnout ke shora uvedeným skutečnostem a rozhodnout o zastavení řízení proti mé osobě.
Alternativou je zaplatit (až po urgenci, nebo si opatřit jiné věrohodné vysvětlení, jak se plátce o dluhu dozvěděl, aniž by mu byl doručen příkaz) a po promlčení to vyrazit zpět.
