Celá ta metodika je vaření z vody. Zákon nezná žádné oficiální mapování mezi povinnostmi vůči FÚ a typy datovek, ani žádné podnikatelské, nepodnikatelské či „smíšené“ podání. Realita je taková, že jak povinnost podat přiznání DS, tak pokuta, kterou to má být vynucováno, jsou v zákoně formulovány zbytečně tvrdě (u pokuty jde de facto o absolutní odpovědnost, což je IMHO v daném kontextu neústavní) a zároveň je v ElÚkon legislativní mezera spočívající v tom, že není nijak stanoveno, jak normy, součástí jejichž hypotézy je existence DS subjektu, aplikovat v případě, že daný subjekt má DS více typů či z více typů, které by mít mohl, má jen některé.
Finanční správa v takové situaci dělá přirozenou věc - vymyslí si nějaký výklad a řídí se jím. Vzhledem k těm typům DS je to ještě docela rozumné, hájitelný by minimálně do rozhodnutí soudu byl klidně i tvrdší přístup, tedy že zřízení libovolné DS zakládá povinnost (protože text zákona a protože dle ustálené praxe i judikatury lze podání vůči OVM činit z libovolné datovky a nijak se neřeší, zda byl použit odpovídající typ, tedy např. daňový poradce s jedinou zřízenou DS typu PFO_DANPOR klidně může touto schránkou podat přiznání i sám za sebe). Že financové nezvolili tento extrémní postup a vykoumali cosi jakž takž přiměřeného připisuji nikoliv jejich lidumilnosti, ale spíš tomu, že moc dobře tuší, že celá pokuta a její konstrukce je přestřelená a že by bylo otázkou času, kdy by to některý z advokátů, který by dostal pokutu za to, že nepodal své vlastní přiznání prostřednictvím ze zákona zřízené DS typu PFO_ADVOK, dotáhnul k soudu a celé jim to rozbil.
Pokud v dané věci chcete bojovat, tak se zaměřte jednak na nesmyslnost pokuty jako takové (měla bránit praxi účelových podání s chybami, či alespoň obtížně strojově zpracovatelných - scan formuláře místo předepsaného XML, zejména v souvislosti s karuselovými podvody s DPH, evidentně v případě vaší sestry nic takového nenastalo ani nehrozilo), ale především na to, jak párovat povinnost s typem DS. Chytil bych se metodiky v tom, že sama finanční správa dovodila, že povinnost vzniká nikoliv při existenci libovolné DS, ale jen DS odpovídající typu podání, nicméně že blbě vyložili, co je tzv. smíšené podání. Dle metodiky je takové, které se týká příjmů z podnikáni i z nepodnikání, ale povinnost podat přiznání k DPFO je nedělitelná, jakmile ta povinnost jednou vznikne, je poplatník povinnen přiznání podat a když už ho podává, musí tam uvést všechny příjmy, včetně těch, ze kterých je daň 0 a kvůli kterým by ani přiznání podávat nemusel. Tedy správný (či minimálně jeden z možných výkladů) je ten, že za „smíšené přiznání“, které musí být podáno datovkou vždy, má-li podatel libovolnou DS, není každé podání, které obsahuje příjmy obou typů, ale jen takové, kde povinnost podat přiznání vyplynulo z příjmů v obou oblastech.
Jelikož zákon v této otázce má zjevnou mezeru, tak vzhledem k principu legitimního očekávání a obecným zásadám trestání je nutné příslušné normy vykládat maximálně restriktivně (in dubio mitius) a tedy podnikatele, u kterého povinnost podat DPFO vznikla výlučně kvůli příjmům z podnikání (byť měl i nějaké okrajové jiné příjmy) a nemá DS PFO, za podání v listinné podobě nesankcionovat.
