Plyne z něčeho pro SO povinnost mít před vydáním Příkazu alespoň nějaký náznak důkazu? Přijde mi, že to používají jako střelbu naslepo, ale není to podle našich zákonů vlastně správně?
Jak již bylo ve vlákně správně odkázáno, relevantní úprava je v § 150, tj.
příkaz může správní orgán vydat, považuje-li skutkové zjištění za dostatečné. Co to přesně znamená není úplně jasné. Nelze v té souvislosti mluvit přímo o důkazech, protože důkazem je nějaké zjištění až poté, co předepsaným způsobem proběhlo řízení (v detailech odkazuji na procesualistickou teorii - vymezení pojmů důkaz, důkazní prostředek, předmět důkazu/dokazování, hodnocení důkazů ...). Evidentně jde o správní uvážení (...
může vydat ...), což je ještě zdůrazněno atypickým způsobem
považuje-li (tj. ne např.
jsou-li skutková zjištění dostatečná) - těžko říct, zda bylo cílem zákonodárce opravdu posílit subjektivní prvek a posunout rozhodování o ne/vydání příkazu od běžného správního uvážení někam blíž k režimu ničím neomezené diskrece, nebo zkrátka jen neměl tvůrce textu svůj den.
Můj osobní náhled je takový, že to je klasické správní uvážení, a že podmínku „dostatečných skutkových zjištění“ je třeba vykládat jako důvodné očekávání vysledku důkazního řízení. Tj. musí být k dispozici takové podklady, že ve srovnatelných případech při provedení plnotučného řízení toto řízení pravidelně končí právě takovými skutkovými závěry, ze kterých se v příkazu bude vycházet. Je to silnější požadavek než např. předpoklady pro
ex offo zahájení řízení o přestupku, kde je třeba podložené podezření, tj. konkrétní indicie k tomu, že se někdo něčeho dopustil, ale nevadí např. existence rozporů, ať už skutkových či právních, ty se vyřeší v řízení, Naopak vydání příkazu by jakékoliv rozpory či protichůdné podklady měly bránit, protože pak nelze s potřebnou mírou jistoty výsledek řízení předjímat.
Jsou to ale převážně akademické úvahy, protože v praktické rovině rozhodování o tom ne/vydat příkaz neprochází žádnou faktickou kontrolou. Buď je podán odpor, pak jako by se nic nestalo, nebo ne a příkaz nabyde PM, pak je vyloučen z individuálně iniciovaného soudního přezkumu (pro nevyužití opravných prostředků, ať už ve správním soudnictví či dle OdpŠk) a v rámci případných dozorčích prostředků se výjimečně bude řešit buď zákonnost přijatého řesení (přezkum) nebo nějaké nově najevo vyšlé skutečnosti (obnova řízení), ale jen velmi vzácně by mohla nastat situace, že klíčem k řešení by mohla být přímo otázka, zda příkaz za stavu k okamžiku jeho vydání měl/neměl být vydán. Proto k tomu není ani žádná relevantní judikatura.