Číkus: Podle infosoudu ústavní stížnost v dané věci žalobce prostřednictvím p. Topola nepodal, což je jen dobře. Spekulace o původních úmyslech zákonodárce (který ale místo jejich realizace vypustil legislativní zmetek) bych soudu až tak nevyčítal, jeden čas to do sebe opravdu docela pasovalo - na projednání přestupku byly max. 2 roky, čemuž odpovídala nutnost zahájit zhruba do stejného okamžiku případné sprdelní řízení s provozovatelem a mít na dotažení následně taky 2 roky.
Samozřejmě jinak je ta úvaha zvrácená - prekluzivní lhůta je pojistka proti tomu, aby řízení vůbec někdy skončilo, aby subjekty odpovědnosti měli nějakou jistotu, že nebudou popotahováni za dávno zapomenuté delikty atd. Není to časový úsek, o kterém se předpokládá, že jej SO pravidelně celý využije, či že má u každého řízení „nárok“ na celou lhůtu (tedy že je snad něco špatně, musí-li nejdřív stíhat řidiče a pak provozovatele, ale lhůty mu běží zároveň). Zároveň v době, kdy to zpravodaji psal, byl už PřesZ/2016, který jeho úvahu staví na hlavu, delší dobu platný a krátce dokonce účinný, což bych očekával, že „nepřehlédne“ (stejně jako o 3 odstavce níž měl nutkavou potřebu „nepřehlédnout“ § 112). Ale na nějaké máchání čumáků to není.
uziv: Ano, § 31(2) SŘS zůstal rekodifikací správního trestání nedotčen a i když slovo přestupek podstatně změnilo svůj obsah, neumím si moc představit argumentaci, podle které by mělo být dané ustanovení SŘS aplikováno v původním zúženém významu (i když ani to by nevadilo, pokud rozhoduje senát to, co měl rozhodovat samosoudce, nepovažuje se to za zmateční vadu). Ani bych se nedivil, kdyby se z nějaké důvodové zprávy či jiného balastního produktu legislativního procesu dalo dohledat, že ač nedošlo k zásahu do textu předpisu, byl to od zákonodárce aktivní záměr, tj. počítalo se s tím.