Diskutované případy patrně nic k otázce doručování ze zahraničí do DS nepřinesou a nevidím ani, proč by to měl sekat zrovna ÚS či Štrasburk.
Bavíme-li se konkrétně o uznávání v režimu Rámcového rozhodnutí Rady 2005/214/SVV, tak tam předpokladem je, že jiný členský stát už vůči odsouzenému má pravomocný titul. K tomu mohlo dojít klidně za osobní účasti dané osoby, jestli mu v tom řízení i nějak doručovali, není už podstatné jak, protože rozhodnutí existuje (jestli je zákonné a jestli řízení proběhlo v souladu s právem státu, který jej vedl, se v rámci rozhodování o jeho výkon v ČR zkoumat nebude).
Tedy rozhodnutí už je. Cizí stát chce, aby bylo vykonáno v ČR, o tom bude rozhodovat tuzemský soud a ten samozřejmě bude doručovat podle místního procesního práva (tj. včetně povinnosti doručovat do DS). Jedním z důvodů neuznání ale je, že řízení, ve kterém bylo rozhodnutí vydáno, se konalo bez účasti osoby, vůči níž směřuje, a zároveň nebylo doloženo, že předvolání s poučením o možnosti rozhodout v nepřítomnosti bylo osobně doručeno, a že stejným způsobem nebyla poučena o opravných prostředcích. Jak přesně interpretovat § 267 ZMJS je úkolem pro tuzemský soud a jde o výklad běžného, místního, podústavního práva, dokonce téměř bez vlivu evropského práva. IMHO je to vcelku jasné, vylučuje se jakékoliv doručení fikcí, ať už by k ní mělo dojít podle tuzemských či jiných předpisů.