Odpor podat nejde, není to příkaz ve smyslu zjednodušeného rozhodnutí dle § 150 SprŘ.
Kdy ta věc nabývá právní moci těžko říct. Na první pohled bych řekl, že nikdy, že vůbec nejde o správní akt, kterým by byla nějak upravována práva účastníků (byť třeba jen procesní povahy), ale jen o jakýsi interní akt řízení, projev dozorčí pravomoci nadřízeného orgánu. KÚ se k tomu asi chová jako k usnesení, proti kterému není odvolání, tedy čeká na vrácení dodejky a za pravomocné to asi bude mít doručením účastníkům. Já bych řekl, že to má otočené, že primárním adresátem toho úkonu je SO1, a na vědomí to měl poslat účastníkům (nebo minimálně tomu, kdo o opatření proti nečinnosti požádal). Ale asi nemá cenu v tom rýpat.
Jiná situace by byla, kdyby SO2 v reakci na žádost o opatření proti nečinnosti volil některý z postupů dle odst. 4 písm. b) až d). Tam je dané, že se rozhoduje usnesením, a to takovým, proti kterému je přípustné odvolání (a dává to smysl, protože ve všech případech je to nějaký zásah do práv účastníků, minimálně procesních). To by právní moci nabylo až doručením + marným uplynutím odvolací lhůty, případně rozhodnutím o podaných odvoláních.
Ad presumpce neviny ... určitě by se nic nestalo, kdyby SO důsledně volily formulace typu "přestupek, kterého se měl dopustit ...", "který je podezřelý, že ..." atp. Ale jelikož je z kontextu zřejmé, že jde o probíhající řízení, a mimo řízení se to podezření předpokládám nijak neprojevuje, asi presumpci neviny nikdo neporušuje. Možná by šlo SO trochu poškádlit stížností, aby poladil formulace, větší potenciál to nemá.
