Krajský soud v Hradci Králové č.j. 30A 43/2014-40 ze dne 15.8.2014 – povinnost kontaktovat označeného řidičeŽalobce v projednávané věci neuhradil na základě Výzvy „určenou částku“ (§ 125h odst. 1 zákona o silničním provozu), a proto správní orgán prvního stupně nemohl věc odložit (§ 125h odst. 5 téhož zákona). Žalobce následně využil možnosti zbavit se objektivní odpovědnosti za vytýkaný správní delikt tím, že v souladu s ust. § 125h odst. 6 zákona o silničním provozu,
opakovaně a písemně sdělil údaje o totožnosti řidiče vozidla v době spáchání přestupku.V této konkrétní věci tedy krajský soud musí, a to ve shodě se stěžejní námitkou žalobce, konstatovat, že pokud správní orgán prvního stupně za soudem ověřené situace dospěl k závěru, že jsou v případě zjištěného přestupku naplněny podmínky pro postup dle § 66 odst. 3 písm. g) zákona o přestupcích, tedy odložení věci, neboť správní orgán nezjistil skutečnosti odůvodňující zahájení řízení proti určité osobě, a v důsledku tohoto zjištění pokračoval uložením pokuty za správní delikt spáchaný osobou žalobce, pak nedostál svým zákonným povinnostem, resp. spokojil se při zjišťování totožnosti řidiče vozidla toliko s formální výzvou adresovanou obchodní společnosti, přičemž
osobu řidiče, kterou žalobce od počátku jasně označil a na svém přednesu po celou dobu správního řízení setrval, správní orgán prvního stupně vůbec nekontaktoval.
V důvodové zprávě k novele zákona o silničním provozu, která byla provedena zák. č. 297/2011 Sb., se pod bodem 3.1. Odpovědnost provozovatele vozidla uvádí následující. „Jedná se o posílení odpovědnosti provozovatele vozidla za vozidlo, jehož je provozovatelem. Tato varianta nepředpokládá prolamování ústavně zakotvené možnosti v určitých případech nevypovídat, zároveň ovšem počítá s tím, že provozovatel nese do určité míry odpovědnost za vozidlo, které provozuje a to i v případě, kdy je neřídí, a lze mu tedy připsat určité negativní následky porušení pravidel, pokud není zjištěn pachatel přestupku. Navrhované varianty se navíc zaměřují na situaci, kdy je přestupek zaznamenán automatickým zařízením a kdy
vysvětlení provozovatele je často jediným účelným důkazním prostředkem pro usvědčení pachatele přestupku.“Od samého počátku případu žalobce jasně označil za řidiče, který spáchal vytýkaný přestupek, osobu Ing. T. M., který byl v době spáchání přestupku jednatelem obchodní společnosti. Ten si vozidlo od žalobce vypůjčil a stejně tak osobně vrátil. Správní orgán sice vyzval obchodní společnost k podání vysvětlení dle ust. § 11 zákona č. 553/1991 Sb., o obecní policii, ve znění pozdějších předpisů, avšak v době této výzvy již Ing. M. jednatelem obchodní společnosti nebyl, byl toliko jedním ze společníků. Pokud tedy obchodní společnost, za kterou v době výzvy mohl jednat Ing. M. D., na výzvu žádným způsobem nezareagovala,
měl správní orgán od žalobce jasnou informaci o tom, kdo by měl být s největší pravděpodobností pachatelem přestupku. Prvostupňový správní orgán nicméně na další zjišťování rezignoval a uzavřel, že jsou naplněny zákonné podmínky pro závěr o objektivní odpovědnosti žalobce za správní delikt.Je pravdou, že správní orgán, resp. orgány, svůj postup objasnily tím, že smlouva o zapůjčení automobilu byla uzavřena mezi žalobcem a obchodní společností, která má několik členů, takže nebylo jasné, kdo z nich automobil v době spáchání přestupku řídil.
S tímto paušálním a zjednodušeným závěrem se ovšem krajský soud ztotožnit nemůže. Žalobce správnímu orgánu jasně a opakovaně, tedy v intencích ust. § 125h odst. 6 zákona o silničním provozu,
sdělil údaje o totožnosti řidiče vozidla, resp. označil osobu, o níž s velkou pravděpodobností hraničí téměř s jistotou předpokládal, že vozidlo v době spáchání přestupku řídila.Je pravdou, že žalobce doložil správnímu orgánu Smlouvu o nájmu dopravního prostředku, kterou uzavřel s obchodní společností ONLINE jazyky – angličtina online pro samouky, s. r.o., nicméně je zcela zřejmé, že automobil nemohla řídit obchodní společnost, ale konkrétní osoba, event. osoby.
Krajský soud nemůže akceptovat přístup správního orgánu prvního stupně, který se ani nepokusil konkrétní osobu žalobcem označenou, tedy Ing. M., vyzvat k podání vysvětlení. Je zcela nepochybné, že správní orgán měl indicie k tomu, aby se mohl jasně a přesvědčivě vyjádřit k tomu, zda-li je žalobcem označená osoba pachatelem zjištěného přestupku.Přiměřeně lze v tomto případě odkázat na závěry rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 11. června 2009, č. j. 9As 58/2008-63 (dostupný na
www.nssoud.cz), „V řízení, v němž se jedná o uložení sankce trestněprávní povahy, není možno pominout důkaz (svědectví) navržený obviněným, který by mohl být ve vztahu k předmětu dokazování jakýmkoli způsobem relevantní. Jakkoli je volba množství a druhu prováděných důkazů věcí správního uvážení a je tedy na rozhodnutí správního orgánu, které důkazy v řízení o přestupku provede a které nikoliv (svůj postup je správní orgán povinen náležitě odůvodnit!), nesmí být omezeno právo osob, které čelí obvinění trestní povahy v širším slova smyslu, dosáhnout předvolání a výslechu svědka ve svůj prospěch za stejných podmínek jako svědků proti sobě /viz Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod – čl. 6 odst. 3 písm. d)/.“
Správní orgán v souladu se zákonem nepostupoval, pokud otázku případného pachatele přestupku vyřešil způsobem naprosto formálním. Závazný právní názor je v projednávané věci zcela jasný; správní orgán měl od žalobce informaci o totožnosti řidiče vozidla v době spáchání přestupku, a proto bylo jeho povinností, aby tuto osobu, předvolal k podání vysvětlení a objasnění situace v době spáchání přestupku. Pokud tedy správní orgán prvního stupně odložil podle ust. § 66 odst. 3 písm. g) zákona o přestupcích věc proto, že nezjistil do šedesáti dnů ode dne, kdy se o přestupku dozvěděl, skutečnosti odůvodňující zahájení řízení proti určité osobě, pak postupoval v rozporu s objektivně existujícími skutkovým stavem, když osobu řidiče vozidla žalobce jasně identifikoval. Z důvodů v tomto rozhodnutí již objasněných nemůže obstát závěr správního orgánu v tom směru, že vozidlo bylo zapůjčené obchodní společnosti, tedy nelze zjistit osobu pachatele přestupku bez toho, aniž by se pokusil objasnit skutečný stav věci v době spáchání přestupku a to podáním vysvětlení od Ing. M.. Teprve podle výsledku šetření bude možné uvážit, zda-li došlo ke splnění podmínek, na základě kterých lze zahájit řízení o správním deliktu provozovatele vozidla dle § 125f zákona o silničním provozu.
Krajský soud uzavírá, že žaloba byla podána důvodně a rozhodnutí obou správních orgánů trpí vadou žalobou vytýkanou.
Řízení o správním deliktu provozovatele vozidla bylo zahájeno v rozporu se zákonem, neboť správní orgán nedostál svým povinnostem objektivně zjistit skutkový stav týkající se sporného přestupku a svým ryze formálním přístupem přenesl zavinění za spáchaný přestupek na žalobce, ačkoli ten od počátku řízení na osobu přestupce jasně poukazoval. Správní orgán v daném případě rezignoval na hledání, resp. potrestání skutečného pachatele přestupku, a ve výsledku se toliko zaměřil na potrestání žalobce, který od počátku řízení se správními orgány spolupracoval a sdělil nezbytné informace pro identifikaci pachatele přestupku. Tento přístup, který by, pravda, mohl vést k rychlejšímu a pohodlnějšímu inkasování pokuty, ovšem nemůže krajský soud aprobovat. Napadené rozhodnutí žalovaného, který soudem vytýkané pochybení správního orgánu prvního stupně nenapravil, proto pro nezákonnost zrušil. Rovněž tak v souladu s možností danou zákonnou úpravou současně zrušil rozhodnutí právního orgánu prvního stupně a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení (§ 78 odst. 1, 3 a 4 s.ř.s.).