Vím, že obecně se považuje nahlédnutí do spisu za skutečnost, která doručí případně nedoručené písemnosti (pokud se ve spisu samozřejmě nacházejí).
[...] Cituji z judikátu: [...] Podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 27 Cdo 348/2021, ze dne 11. 4. 2022
Tohle je v podstatě odbočka mimo téma, protože pokud jsem pochopil konkrétní kontext, jde o doručení nějaké písemnosti, která měla být doručena zmocněnci, ale nahlížet byl účastník osobně. V úvodním příspěvku se nepíše, jestli tu věc SO nedoručoval vůbec, nebo doručil jen obviněnému, případně zda ve spisu kromě samotné písemnosti jsou i nějaké záznamy o tom, komu/jak/kam a s jakým výsledkem bylo doručováno. Což asi nehraje roli, protože pokud šlo o úkon, kde mělo být doručováno, a SO nezpochybňuje PM, její rozsah, okamžik od kterého je vůči SO účinná, případně nějakou způsobilost zmocněnce, je vcelku jasné, že nedoručení zmocněnci je vada řízení, která nemohla být zhojena tím, že do spisu nahlédnul účastník. I kdyby se to nahlížení považovalo za doručení krátkou cestou, pořád jde jen o doručení účastníkovi (možná opakované).
Tedy právní otázka nezní, zda nahlížení do spisu znamená automaticky doručení všeho dosud nedoručeného, ale jaký účinek má doručení jen účastníkovi a ne jeho zástupci. A ta je vcelku jednoznačně vyřešena přímo v textu zákona (srov. § 34 odst. 2 věta druhá správního řádu). Záleží ale i na tom, o co konkrétně jde - zda to formální nedoručení náhodou nebylo v dalším průběhu řízení fakticky zhojeno (např. pokud by nebylo doručeno předvolání na ÚJ, které se ale stejně nekonalo atp.).
Pokud jde o zmíněný rozsudek NS, byl bych opatrný se zobecňováním. Nahlížení je sice ve všech základních procesních kodexech upraveno téměř identicky a analogická argumentace judikaturou je v zásadě přípustná, ale nebylo by to poprvé ani naposledy, že by na nějakou dílčí otázku měl opačný názor NS a NSS. Tedy než něco takového vytáhnout, vždy je lepší si splnit domácí úkoly a udělat rešerši judikatury ohledně přímo aplikovaného předpisu a u soudů, které by v dané věci měli jurisdikci, a teprve kdyby se ukázalo, že jde o prázdnou množinu, hledat ve vzdálenějších vodách. Základní
ratio citovaného rozsudku ale dává smysl, v podstatě tvrdí, že nutnou podmínkou k tomu, aby listina L byla účinně doručena osobě O (a mohly nastat související důsledky, např. právní moc, vykonatelnost, počátek běhu nějakých lhůt), je, aby ji původce osobě O nějakým způsobem začal doručovat. Tedy že tzv. materiální doručení je s to zhojit vady v doručování, kde SO doručoval na špatnou adresu, jiným způsobem, s chybným poučením atp., ale ne to, že nedoručoval vůbec. To víceméně zapadá do doktríny materiálního doručení, jak je aktuálně aplikovaná. V procesech, kterými se zabývá zdejší fórum, půjde ale nejspíš o naprostro okrajovou záležitost, zde nebývá velkých pochyb o účastenství ani procesní způsobilosti jednotlivých aktérů, takže téměř není prostor, jak by mohla nastat analogická situace, kterou se citovaný judikát zabýval.
