Pro poštu jsou všechny ty pruhované obálky "do vlastních rukou", kdyby vás pošťák zastihl, předá vám to taky proti podpisu a ověření totožnosti. V poštovní branži je v tomto směru asi trochu posunuté chápání, když se začtete do podmínek obecných poštovních služeb, zjistíte, že "do vlastních rukou" znamená, že to dají kdekomu na potkání (pokud na tom záleží, je třeba volit službu "do vlastních rukou výhradně jen adresáta", ani tady se sice nedá poště věřit, ale aspoň si dají víc záležet, až budou vzniklý problém zametat pod koberec).
Každopádně pokud je na obálce III., je to jednoznačně § 50 OSŘ. Pokud to chcete hrotit, tak si v prvním kole ujasněte, o jaký šlo úkon (zda náhodou zákon nepřikazuje doručení do vlastních rukou - ve smyslu OSŘ, nikoliv poštovního slangu), a v druhém, zda by vám k něčemu byla mezihra v podobě návrhu dle § 50d OSŘ (ale bacha, to, že na trvalé adrese fakticky nebydlíte, není uznatelný důvod, muselo by jít např. o hospitalizaci, delší pracovní/zahraniční cestu atp.).
Je to tak, tj. zelený pruh typ III., nicméně nahoře je uvedeno "doporučeně do vlastních rukou, neukládat". Předchozí je stejný, kdežto první byl typ II., ten nebylo možné předat jiné osobě, ani vhodit po dohodě, musel jsem pro něj fyzicky na poštu.
Typ I. je obecné doručení do vlastních rukou, § 49(1-4) OSŘ, typ II. jsou zvláštní případy, kde je vyloučeno doručení fikcí, § 49(5) OSŘ, typicky doručování platebních rozkazů nebo přípravy na kontumační rozsudek. Typ II. může mít smysl ignorovat, protože pokud to vyloženě explicitně neodmítnete (nebo si pošta odmítnutí nevymyslí), tak soud zkrátka nemá doručeno a musí volit jiný postup. Opět ale platí, že civilním řízení tím sice trochu (někdy i více než trochu) zpomalíte, ale žádná instantní výhoda z toho není.
Co se týče strategie, jednou z mi přitěžujících okolností (aspoň myslím) je ignorace předžalobní výzvy, která byla doručena fikcí doručení.
Předžalobní výzva je soukromoprávní úkon mezi (budoucími) stranami sporu, ta soud zajímá jen kvůli přiznání náhrady nákladů, rozhodně to není "přitěžující okolnost" ve vztahu k samotnému meritu sporu, a hodně bych se divil i oslím můstkům mezi např. nevyzvednutím předžalobní výzvy na poště a plněním procesních povinností (např. že by to soud použil jako záminku k neuznání jinak odůvodněné omluvy z jednání). Jinak i pro hmotněprávní úkony funguje něco jako fikce doručení (srov. § 573 OZ), ale tady je to ještě jednodušší, povinností (budoucího) žalobce je pouze výzvu odeslat a pouze to soudu prokazuje, jestli a kdy si to adresát převezme není vůbec relevantní (judikatura sice dovodila nějaká pravidla, např. že by žalobce měl vyvinout náležitou snahu při volbě adresy a způsobu doručení výzvy, tak, aby maximalizoval možnost adresáta se s výzvou seznámit, a zvolený způsob a adresu by měl být schopen soudu vysvětlit, ale v praxi se to moc nehrotí).
V plánu mám argumentovat, že pošťák prostě dopisy házel do koše, tedy až by se začal lámat chleba, k čemuž by ale mohl jít použít už ten předchozí dopis. Ale právě mi teď chybí jak se k tomu korektně postavit. Napadá mě leda, že by prostě předchozí pozdravy omylem hodil do jiné schránky.
A co vlastně chcete dosáhnout? Účinek předžalobní výzvy asi těžko zvrátíte, tedy pokud spor projedete a/nebo se s protistranou nedohodnete jinak, náklady soud protistraně přizná. Pokud vám poslali doporučený dopis na jim poslední známou adresu a zároveň aktuální adresu vašeho trvalého pobytu a mají od toho podací lístek, není o čem. Leda byste prokázal třeba to, že jste jim oznamoval jinou adresu a žádal, aby vám na ni doručovali. Nebo že tu výzvu poslali schválně tak, abyste se s ní neseznámil a přitom se nabízel nějaký mnohem efektivnější způsob, např. kdyby si takto poštou dopisoval zaměstnavatel se zaměstnancem, který k němu denně osobně dochází na pracoviště.
Pro dopis, který vám doručovali typem II., jste, cituji "musel fyzicky na poštu", což čtu tak, že jste si ho tam převzal, opět není co řešit. Teď vám tedy III. přišla nejdřív nějaká reakce žalobce s možností repliky (hádám, že ta reakce byla na odpor a vyjádření, které jste posílal vy v reakci na platební rozkaz, který přišel tou II.) a následně předvolání k jednání. Ani jedno z toho nemusí soud doručovat do vlastních rukou, tedy formálně je to doručeno korektně. Vzhledem k faktickému převzetí toho zahajovacího úkonu a tomu, že i vy jste už v té věci evidentně nějaké úkony činil, ani nemůžete věrohodně tvrdit, že jste o žádném řízení nevěděl a nemohl si to hlídat. I tak byste případné fatální selhání pošty (typu doručování do koše či cizí schránky) musel prokázat, pouhé tvrzení takové možnosti nestačí. Pokud na nařízené jednání nedorazíte, ani nepošlete důvodnou omluvu, bude na místě konstatováno, že vám bylo doručeno, lhůta pro přípravu zachována, že jste se nedostavil bez omluvy, a pokud nejde o věc, kde by z hlediska podstaty sporu byla vaše osobní účast nezbytná, tak si to tam v klidu upečou bez vás. Nejde-li o bagatelní spor, budete sice moct podat odvolání, ale vzhledem ke koncentraci řízení budete mít dost omezenou možnost přijít s něčím novým, co jste dosud v řízení neuplatnil. Naopak s tou replikou si nemá smysl dělat hlavu, pokud na jednání dorazíte, můžete vše, co k tomu ještě chcete říct či navrhnout, učinit tam, nebo si po poučení o koncetraci vyžádat dodatečnou přiměřenou lhůtu.
Obecně ale platí, že těmi procesními tanečky toho moc nedosáhnete (zejména pokud se to učíte za pochodu). Zaměřil bych se spíš na meritum věci a pokud žalobou uplatněný nárok sám považujete za (částečně) důvodný nebo vaši případnou obranu za beznadějnou, asi nemá smysl umělým protahováním řízení jen šroubovat nahoru náklady, které ve finále půjdou za vámi. Naopak, pokud to považujete za neopodstatněný nárok a věříte si, má smysl na to jednání dorazit a všechno to tam vybalit, případně není-li to úplně přímočaré, přibrat si na to advokáta, nebo to aspoň s nějakým právníkem předem konzultovat, ať na tom jednání nejste za úplného pitomce.
