PříběhMůj zaměstnavatel mě pravidelně vysílá na pracovní cestu do Skalice (cca 1 km za českými hranicemi) a zrovna dnes mě při cestě domů zastavila slovenská policejní hlídka. O Slovensku nemám iluze (půl roku jsem tam studoval), ale něco tak otřesného jsem opravdu nečekal.
Policista mě ani nepoučil a hned po mně chtěl doklady. A že jsem údajně nezastavil na značce STOP. S tím jsem nesouhlasil a požadoval jsem projednání ve správním řízení. Ten člověk na mě začal naléhat, že si to prý natočili na kameru, na což jsem nereagoval. Mezitím přišel další inteligent a spustil monolog na téma, že si to navzájem dosvědčí a že budu platit. Snažil jsem se komunikaci omezovat na minimu. Evidentně je to neodradilo a rozhodli se na mě vytasit celý repertoár.
Začalo to reflexní vestou, kterou u firemního auta vozím v kufru. Chystal jsem se tedy vystoupit z auta, oni však mezitím plkali o tom, že tu vestu musím vozit tak, abych na ni dosáhl. V hlavě mi zablikala červená kontrolka; tohle byla jasná past. Naklonil jsem se tedy dozadu, odklopil zadní sedadlo a vytáhl celou povinnou výbavu. Postupně jsem jim ukázal reflexní vestu, výstražný trojúhelník a pro jistotu i lano.
Pak přišla na řadu autolékárnička. Na jejich žádost jsem ji vytáhl a vrazil jednomu policajtovi do ruky. Zřejmě na Slovensku mají předepsanou určitou formu, protože na ten igelitový obal s obvazy čuměl, jak kdyby ho viděl poprvé. Prodiskutoval to s kolegou, kterému se podařilo nalézt datum exspirace (příští rok) a dále následoval dotaz na kartu. „Na jakou kartu?“ užasl jsem. „Na kartu prvej pomoci,“ odpověděli. Nevěděl jsem, co tím myslí, takže jsem tu lékárničku vzal a zalovil v ní, protože jsem tušil, že tam býval návod k použití. Po chvíli marného hledání jsem to vzdal a řekl jim, že nevím, kde takovou věc hledat, ale že ta lékárnička je v souladu se zákonem 216/2010 (jak bylo ostatně na obalu napsáno). Na to mi odvětili, že jsem na Slovensku a že na Slovensku platí slovenské zákony a tohle je český zákon. To jsem se už neudržel a kontroval tím, že jsem přece stále ještě na území Evropské unie, kde jsou zákony harmonizovány. To je zjevně odradilo. (Jak jsem se
dočetl později, českému autu stačí česká výbava, tudíž po mně chtěli něco, na co nejspíš neměli právo.)
Tím kontrola povinné výbavy skončila a byl jsem vyzván k tomu, abych si vystoupil z auta a šel jim podepsat dokumenty. Oboje jsem odmítl. Na to mi odvětili, že mi dají dýchnout. Jakožto abstinent jsem pokrčil rameny a čekal dalších deset minut v autě, než vyplní formulář.
Poté se policista přišoural s doklady a jakýmsi lejstrem a znovu na mě naléhal, abych mu to podepsal. Zopakoval jsem, že to nepodepíšu. On se mě zeptal, jestli tam má tedy napsat, že jsem to odmítl podepsat. Krevní tlak se mi nebezpečně zvýšil a já mu odpověděl, že si tam má napsat, co chce, ale že mu to v žádném případě nepodepíšu.
A teď přichází finále. Policajt se mě zeptal na to, jestli ta adresa, kterou mám napsanou na občance, je mé trvalé bydliště. To jsem potvrdil. A chtěl po mně ještě mou doručovací adresu. Já jsem mu jenom odpověděl, že si nechávám písemnosti doručovat do datové schránky a ať mi napíšou tam. Adresu jsem mu na jeho dotaz nesdělil a odkázal ho na české úřady. On to uzavřel tím, že to pošlou na mé trvalé bydliště, vrátil mi doklady a konečně mě nechal jet. Bez slibované zkoušky na alkohol.
DotazyNemáte náhodou někdo zkušenosti s průběhem správního řízení na Slovensku či v okolních zemích? Je tam nějaký rozdíl oproti českému? Co nejhoršího se může stát? Mohou mi zakázat pobyt? Pokud ano, jak se o tom zákazu dozvím? Jak mi doručí pozvánku ke správnímu, když neznají doručovací adresu a já jsem úředně bezdomovec? Mají tam také fikci doručení?
