Hádám, že nejsem sám, kdo trpí tím problémem, že má ve své výchově hluboce zakořeněno, že někoho v pozici "autority" je potřeba poslechnout a o jeho požadavcích se nijak nediskutuje.
Já jsem si tohle bolestivě uvědomil dneska, když ode mě jeden doktor získával informovaný souhlas formou "uděláme tohle, to dítě mi tady nechte a jděte počkat na chodbu" a můj první instinkt byl si hned posbírat svoje věci, vypadnout a nechat doktorovi klid. I přesto, že jsem měl předem nastudováno, jak má podle zákona vypadat informovaný souhlas, na co všechno se chci doptat, atd. Zvládnul jsem se alespoň na pár důležitých věcí doptat, ale přesto jsem u toho celou dobu měl vnitřně pocit, že dělám něco špatného a toho doktora tím obtěžuju a sám sebe jsem tím dost zklamal, jak poslušně bez keců jsem pak ordinaci opustil.
Můj případ je sice nedopravní, ale úplně stejný princip platí i pro jednání s policií nebo úředníky. Docela rád bych se tohle nějak odnaučil, abych si pak nemusel vyčítat, že jsem vyměknul ve chvíli, kdy šlo o něco vážného.
Napadá mě, že asi nejlepší (a dost možná jediný) způsob je prostě praxe, dostávat se do takových situací častěji a prostě se to postupně odnaučit. Měl byste někdo nějaké tipy, jak se cíleně dostávat do takových situací, kde je možné si tohle procvičit, ale zároveň v podstatě o nic nejde (risk jen ztráty času a nevelkých finančních obnosů)? Případně samozřejmě ocením i tip na jakýkoliv jiný způsob tréninku / odnaučování.
Jako první mě napadá, že dobrá rozcvička by mohlo být zajít si na úřad nahlásit ztrátu občanky -
http://dfens-cz.com/obcanka/Pak by samozřejmě mohly být další zaručené metody, jako úmyslně špatně zaparkovat a potom na sebe zavolat MP nebo PČR. To by mělo bonus v tom, že bych zaměstnal víc parazitů, ale zrovna tohle je něco, do čeho by se mi asi moc nechtělo.
