IZS: Chápete tu poučovací povinnost příliš extenzivně. Především až na naprosté výjimky platí, že poučovací povinnost se týká procesních práv, nikoliv práva hmotného. Představa, že se v rámci probíhajícího řízení objednáte na právní odbor SO a tam se vám dostane komplexní konzultace celého případu podobně jako u advokáta či jiného odborníka, je iluzí. A to nejen de lege lata, ale i de lege ferenda, jakkoliv nejsem žádným fanouškem veřejné správy a jsem v zásadě pro každou „špatnost“, která bude nutit úřady chovat se k občanům více jako ke svým zákazníkům než k poddaným, tak si ani při nažhavení své fantazie na maximum nedovedu představit, jak by mohl SO plnit zároveň rozhodovací roli v řízení a zároveň jeho stranám poskytovat komplexní právní pomoc.
Dále, poučovací povinnost v rámci procesních práv v řízení má být skutečně zaměřena na informování o existenci nějakého institutu. Ve většině případů doslovné odcitování relevantního zákonného textu bude dostačující, přičemž nevadí, je-li ten text nějak parafrázován či dovysvětlen, aby se jeho význam přiblížil laikovi vybavenému běžným právním vědomím. Význam těch poučení je dvojí - pro adresáta je to především upozornění na existenci nějakého institutu, který je v jeho konkrétní situaci aplikovatelný, proto se k rozhodnutí připojuje poučení o možnosti podat odvolání, o právní moci, před výslechem svědka o povinnosti vypovídat a výjimkách z ní atp. Není přípustné poučení typu „Vaše práva si přečtěte ve sbírce zákonů ČR.“ Kromě konkretizace daného práva jej navíc často SO musí naplnit individualizovaným obsahem, tj. např. o možnosti podat odvolání se sice dočtete v §§ 81 an. správního řádu, ale v konkrétním řízení vám to SO doplní o to, kdo je odvolacím orgánem (což je dost často i pro odborníky oříšek), zda se náhodou odvolání v konkrétním případě nejmenuje rozklad či se neuplatní nějaká odchylka od obecné úpravy atp. Tedy pro účastníka to znamená, že se dozví o existenci důležitých práv a je odkázán na konkrétní aplikovatelnou úpravu. Např. mu ale už SO nemůže radit, zda toho práva má/nemá využít či jaké jiné než bezprostřední následky to může mít. Z pohledu SO má poučovací povinnost kromě naplnění zásad dobré správy ještě ten význam, že pak účastníci nemohou argumentovat omluvitelnou nevědomostí atp. Když se podíváte do libovolného protokolu o kontrole, tak tam téměř automaticky je v závěru nějaké poučení o povinnostech kontrolovaného subjektu - a to zhusta i v případě, že samotná kontrola v tom směru žádná pochybení nezjistila nebo se dokonce týkala něčeho úplně jiného. To je tam přesně z toho důvodu výše.
A konečně pokud jde o zásadu hospodárnosti, tak ta je korekcí obecné povinnosti součinnosti účastníků i jiných osob se SO. Říká, že SO musí postupovat tak, aby někomu nevznikly náklady zbytečně, tj. např. nutit účastníky předkládat či opatřovat nějaké podklady, které ve skutečnosti SO nepotřebuje, nebo je už má (případně si je může snadno vyžádat v rámci součinnosti mezi SO navzájem). Rozhodně neříká, že musí jakékoliv náklady účastníků eliminovat či minimalizovat, a to dokonce i na úkor nákladů vlastních - opět de lege lata nic takového ani náznakem neplatí a de lege ferenda si umím představit posílenou odpovědnost státu za škodu způsobenou nesprávným postupem, ale nikoliv nějakou preventivní povinnost nést cizí náklady či poskytovat (zdarma, tj. ve finále na náklady daňového poplatníka?) obecně dostupné služby.