Jak říkal předřečník, celé je to údajně o slušnosti. Takže pak přiješ na parkoviště u obchodního domu, kde má dvě místa vyhražená policie (pro rychlý zásah), pět až deset míst pro mrzáky, nějaké to místo pro rodiny s dětmi a speciální místo pro ženy (hned u vchodu, protože se samy bojí přes parkoviště). Při hledání volného místa přemýšlíš o tom, co až se vyhradí další místa pro černochy, buzeranty a lesby (vždy dvě vedle sebe, na to mají právo) a taky pohlavně nevyrovnané (přece nebudou parkovat na místech pro ty buzeranty). Než dospěješ k myšlence na vyhrazená místa pro imigranty (aby je to cestou ke vchodu nelákalo vysrat se mezi auta), konečně zaparkuješ na druhém konci parkovište. Narovnáš ztuhlé koleno, protáhneš bolavý hřbet a kvačíš něco nakoupit, protože pak musíš ještě do práce. Je ti sice šedesát, ale živíš se sám, žádnou podporu nebereš a ještě musíš aspoň čtyři roky makat. U regálu si něco vybíráš a zezadu tě do bolavého kolena jebne invalida vozíkem, protože si myslí, že má přednost i u regálu.
Pochopíš, že všechno je to o slušnosti, ale té tvojí. Ti ostatní můžou myslet na sebe, ale ty musíš být slušný. A taky solidární s mrzáčky, za jejichž nemoc vůbec nemůžeš, s matkami samoživitelkami, které si neumí udržet chlapa a vždycky si neomylně vyberou násilníka, a s nezaměstnanými a sociálně (ne)potřebnými a s rodinami s dětmi. A taky musíš pomáhat policii, protože to jsou ti nejskvělejší chlapíci a chlapačky.
A pak ti konečně dojde, že ty přece za jejich posraný životy nemůžeš. Pošleš vozíčkáře do prdele, kopneš mu do toho jeho podělanýho vozíku, až poposkočí, a příště zaparkuješ na tom policejním fleku. A kdyby z toho náhodou byl nějaký problém, tak řešení najdeš na 30kmh. Tam tě přece za to nikdo buzerovat nebude. Nebo snad jo?
A tento příběh je pravdivý, protože je můj.
Autor
Téma: parkovani na reserve rodice s detmi (Přečteno 10471 krát)