§ 36 správního řádu:
(4) Účastník má při jednání se správním orgánem právo na konzultace s osobou, která mu podle občanského zákoníku může jako podpůrce napomáhat při rozhodování; je-li takových osob více, zvolí si účastník jednu z nich. Namítne-li v průběhu řízení podpůrce účastníka vlastním jménem neplatnost právního jednání učiněného podporovaným účastníkem, správní orgán k této námitce v řízení přihlédne.
Pokud správní orgán poukáže na §45 NOZ, kde se píše: § 45: Potřebuje-li člověk nápomoc při rozhodování, protože mu v tom duševní porucha působí obtíže, třebaže nemusí být omezen ve svéprávnosti, může si s podpůrcem ujednat poskytování podpory; podpůrců může být i více., pak stačí aby účastník řízení prohlásil, „že má psychické problémy samostatně jednat s úřední osobou a proto si vzal na pomoc odpůrce, který je v naopak takovém jednání zběhlý a dostatečně fundovaný“ a správní orgán tuto situaci musí akceptovat. Tyto psychické problémy nemusí správnímu orgánu nikterak dokladovat.
Co se týče mne osobně, tak já osobně jsem použil pozici podpůrce dvakrát, vždy bez sebemenších výhrad a jakéhokoliv dotazování — avšak rozhodně dávám přednost zastoupení s plnou mocí vymezenou třeba jen pro to konkrétní ústní jednání. Také nevidím problém v případě potřeby zmocnit „zamítnutého podpůrce“ přímo na místě do protokolu a použít zamítnutí jako materiál do odvolání a nazvat to obstrukcí správního orgánu a případně z toho vyvodit i námitku podjatosti…
