K replikám - § 74 SŘS počítá s návrhem, povinným vyjádřením žalovaného, povinným doručením tohoto vyjádření žalobci a soudu známým zájemníkům a fakultativní replikou žalobce (ustanovení o tom, že podání repliky může soud uložit, je ryze pořádkové, protože žalobce samozřejmě může podat repliku, i když mu to soud neuloží, a naopak když to i přes výzvu neudělá, nemá to žádný přímý následek či dokonce kontumaci).
Další postup SŘS v detailech neupravuje (a nepomáhá ani subsidiarita OSŘ, který počítá s jednáním jako jádrem řízení), ale z obecných principů - diskursivního principu, též zásady audiatur et altera pars - plyne, že minimálně pokud to může mít vliv na výsledek řízení, měl by soud umožnit stranám na sebe reagovat, dokud je to bude bavit. Na protesty žalovaného v kasační stížnosti, že mu KS nedoručil repliku, ale NSS pravidelně reaguje rigidním výkladem SŘS, že taková povinnost z ničeho neplyne a žalovaný měl buď trvat na jednání a/nebo chodit pravidelně nahlížet do spisu - což je IMHO neústavní (proti právu na spravedlivý proces), ale to se nedozvíme, protože žalovaný v postavení OVM nemůže proti rozhodnutí NSS podat ústavní stížnost.
Na druhou stranu ale soudu nic nezakazuje informovat žalovaného o replice a děje se to (odhadem tak ve 1/3 případů) - obvykle je to dobrá zpráva, je tam pozitivní korelace s vyhověním žalobě (jaké jsou ovšem motivy soudu, jestli si jen pojišťuje, aby si neúspěšná strana nemohla stěžovat, nebo naopak chce dát úřadu šanci přijít ještě s nějakým nápadem, proč žalobu zamítnout, to si netroufám hodnotit).
