na centrálu zapomeňte. S tou si Vás vychutnají kvůli protopožárním předpisům, exhalacím a tak dále…
Myslím si, že když odmítnou připojení na elektřinu, tak to lze použít jako další bezvýznamný bod do odvolání (obstrukce a pod.) a dát jim to vyžrat hodně pomalým opisováním a u toho hodně nahlas prdět…
S jedním známým jsem kdysi dávno sdílel kancelář, respektive byly to kanceláře dvě, oddělené jen skleněnou přepážkou (každá měla vlastní vchod). Zažil jsem, když si na něj zasedly úřady a střídaly se u něj sociálka s FU (nikdy mu nic nenašly, byl to absolutní pedant a účetnictví si dělal kompletně sám) a jednalo se doslova o záminkovou kontrolu s úkolem najít cokoliv. Když už se to takhle táhlo hodně dlouho, byl už zoufalý, protože nebyl schopen se věnovat své práci. Až jednou se v něm něco zlomilo a ráno přišel do práce zcela klidný a vyrovnaný. Hned prohlásil, že čeká kontrolu a ať ve svém vlastním zájmu k němu nechodím a začal pečlivě oblepovat hermeticky svoje okna (byly staré a škvírama mezi nima někdy dost profukovalo). Všechny své židle dal ke mně a nechal si jen jednu (takovou starou, dřevěnou, rozvrzanou, na které s oblibou sedával).
Pak vytáhnul topinku a začal ji velmi pomalu a důkladně natírat obrovským česnekem až se sklo na oknech kancelária začalo mlžit a nakonec na tu topinku položil tvarůžky a rybičku (mlhavý opar, který se nad topinkou začínal zvedat, dával tušit, že nastartovala záhadná chemická reakce). No a že se připravil důkladně již doma, bylo nejen slyšet (temné a zlověstné prdění), ale začalo to i prosakovat škvírama mezi skleněnou přepážkou a zdí do mé kanceláře a vzduch se u stropu již začal chvět jak v parném létě nad rozpálenou asfaltkou. Musel jsem si poodsednout od naší přepážky a nos jsem zabořil hluboko do rukávu, ale s napětím jsem nenápadně sledoval, co se bude dít.
Pak přišla ta kontrola.
Dvě protivné báby z finančáku.
Hned jakmile (bez zaklepání samozřejmě) otevřely dveře jeho kancelária, bylo poznat, že je to pořádně praštilo přes nos. Zalapaly po dechu a chabě se pokusily výhružně zachroptět, že prý chtějí vidět nějaké účetní doklady. Hodil jim celou krabici účetnictví na stůl se slovy „tady si všechno najděte, já se v tom nevyznám a zavřete hned ty dveře, nechci aby mi sem někdo z chodby civěl!“ a jal se s gustem křoupat svou vražednou zbraň v podobě obležené topinky, kde se olomoucký syreček již prosákl skrz a vypálil na talířku její obrys. Mladší z úřednic se zapotácela a zkroušeně zasípala, že si potřebuje sednout, ale kolega se omluvil, že ho bolí koleno a že žádnou další židli nemá. Druhá se vrhla po okně, ale mávla rukou naprázdno, neb kliky byly samozřejmě demontované.
Pochopily, že jim jde o život. Nakonec z té krabice nevytáhly žádný šanon a s vypětím posledních sil prohlásily, že jim kontrola takto stačí a obě mátoživě vycouvaly pryč. Ještě jsem je slyšel na chodbě dávivě kašlat a lomcovat klikou pánského záchodku, který byl pro právě probíhající rekonstrukci uzamčen (dámský byl sice naproti přes schody, ale neoznačený a též v rekonstrukci).
Celá ta záležitost zabrala snad jen něco málo přes minutu, víc určitě ne.
Od té doby už měl klid…
