O podjatost se může jednat i když úřední osoba nebyla účastníkem proijednávaného incidentu.
Jinak co se týče onoho „znevážení“, tak bych také nebyl zas tak pesimistický. Jen připomenu sice poněkud vousatý, nicméně nadále aktuální rozsudek NSS 3 Ads 57/2003-79 v případě, kde bylo použito mnohem silnější vyjádření:
„Celý život jsem pracoval a dřel na vaše rozežrané prdele, když jsem onemocněl, mám od vás jen čísla paragrafů. Já jsem vyučený a dělám na stavbě, vám darmožroutům nerozumím, nejsem právník. Ale nesouhlasím s tím usnesením, které jste mi poslali ze dne 26. června 03. Podejte kasační stížnost k Nej. spra. soudu v Brně. Paní G.o, já se rozhodl, že vás přežiju i s tím důchodem 3 600 Kč proti Vašim 14ti platům. Můžete mě žalovat, určitě na to máte!!!“
K tomu NSS uvádí následující: „…V projednávaném případě stěžovatel ve svém podání skutečně užil expresivních výrazů, které lze ze subjektivního hlediska zajisté označit za urážlivé, znevažující soudcovský stav a tedy i napadenou soudkyni. I při ne zcela osob-ním verbálním útoku lze shledat jeho schopnost dotknout se cti adresáta a subjektivně jej tedy lze pociťovat jako urážející… …Avšak i když lze užití výše zmíněných výrazů v kontextu obsahu předmětného podání subjektivně považovat za urážející, nelze je, jak vyplývá z předchozích úvah, právě s ohledem na povinnost soudu přistupovat k hodnocení takových výroků s nadhledem a tolerancí, považovat za výrazy urážlivé ve smyslu § 44 s. ř. s., neboť tyto nelze samostatně ani ve vzájemných souvislostech považovat za znevažující, potupující či vulgárně zesměšňující útoky na vážnost a čest, a to ať už soudců obecně, tak i konkrétní soudkyně. V daném případě se jedná o jakési až hanlivé vyjádření, přirovnání, při určitém nadhledu ztrácející své ostří, užívané z pocitů ryze osobní roztrpčenosti. Jde též o vyjádření vzdoru, i když dosti specifickým způsobem. Ani v jednom případě však stále ještě objektivně nenaplňující intenzi výše definovaného pojmu urážky ve smyslu § 44 s. ř. s., zakládající důvod pro uložení pořádkové pokuty. Společenská nebezpečnost jednání stěžovatele byla vzhledem ke všem okolnostem (pocit frustrace z procesního „neúspěchu“ ve specifické kauze týkající se důchodového pojištění, nemoc stěžovatele a jeho sociální situace, nízká intenzita vulgarity či neslušnosti, …) velice nízká…“
A dále NSS zdůrazňuje: „…Na celou věc je pak nutno nahlížet též v souladu s judikaturou Ústavního soudu (srov. nález ze dne 17. 10. 2000, sp. zn. I. ÚS 211/99) i Evropského soudu pro lidská práva (např. věc Castells v. Španělsko, série A č. 236), podle níž institucím a orgánům, jež reprezentují veřejnou moc státu a v důsledku toho jsou nositeli rozhodnutí, jež občané napadají, přísluší vždy větší dávka tolerance, velkorysosti a nadhledu, než je tomu u jednotlivých občanů, a to i přesto, že soudům při posuzování základního práva na svobodu projevu přísluší ve jménu zachování autority a nestrannosti soudní moci zvláštní ochrana (srov. čl. 10 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod)…“
