Dnes bylo odesláno blanketní odvolání. Doplněno by mělo být přibližně následovně:
I.
Dne 15. 10. 2020 bylo zmocněnci odvolatele doručeno rozhodnutí SO1 (dále jen „správní orgán prvního stupně“) ze dne 2. 10. 2020, kterým byl odvolatel uznán vinným z přestupku podle § 125c odst. 1 písm. k) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (dále jen „ZPPK“), ve znění pozdějších předpisů, a to porušením § 6 odst. 1 písm. a) ZPPK. S tím, že tak naplnil skutkovou podstatu shora uvedeného přestupku, mu byla uložena pokuta ve výši 1.500,- Kč a povinnost uhradit správnímu orgánu náklady řízení ve výši 1.000,- Kč. Odvolatel podal proti shora uvedenému rozhodnutí (dále jen „napadené rozhodnutí“) v celém rozsahu prostřednictvím svého zmocněnce dne 30. 10. 2020 odvolání, k němuž nyní podává toto
DOPLNĚNÍ ODVOLÁNÍ.
II.
Odvolatel je přesvědčen, že napadené rozhodnutí je vadné, spočívá na nesprávném věcném i právním posouzení věci a správním orgánem zjištěný skutkový stav nemá oporu v provedeném dokazování. Odvolatel má dále za to, že správní orgán neposoudil řádně veškeré podklady pro rozhodnutí a v rámci napadeného rozhodnutí významně překročil meze správního uvážení. Napadené rozhodnutí dále považuje za naprosto nepřezkoumatelné, neboť správní orgán se řádně nevypořádal se základní právní kvalifikací přestupku, když v řízení nebylo prokázáno ani zavinění, ani naplnění formální ani materiální stránky přestupku. V rámci správního řízení nebylo prokázáno, že by se odvolatel dopustil jakéhokoli jednání v rozporu se zákonem.
Odvolateli je kladeno za vinu, že dne XX. 7. 2020 v 15:40 hod. řídil na pozemní komunikaci motorové vozidlo, za jízdy nebyl připoután bezpečnostním pásem. Správní orgán svoje rozhodnutí opírá kromě oznámení přestupku, jež bylo sepsáno policistou Pašíkem, o svědeckou výpověď téhož policisty. Žádnými dalšími důkazy o spáchání protiprávního jednání správní orgán prvního stupně dle obsahu spisového materiálu nedisponuje.
V prvé řadě je nutno konstatovat, že zásadní pochybnosti o tvrzeních svědka Pašíka vzbuzuje skutečnost, že údajné spáchání přestupku nebylo tímto svědkem zaznamenáno v rámci náhodného postřehu mimo právě plněný úkol, ale že tento policista v místě údajného spáchání přestupku dle vlastních slov i dle fotodokumentace z tohoto místa vykonával dohled nad dodržováním bezpečnosti silničního provozu, zejména pak nad dodržováním povinnosti používání bezpečnostních pásů a zákazu používání telefonních přístrojů při řízení vozidla, a to za použití v podstatě dokonalého technického vybavení – dalekohledu s fotoaparátem. Policista Pašík tvrdí, že nestihl fotoaparát použít (nestihl stisknout tlačítko). Toto tvrzení však nemůže obstát v kontextu jeho výpovědi, podle níž měl údajně pozorovat vozidlo odvolatele nejprve několik sekund před zastavením a několik sekund poté. Správní orgán prvního stupně si však vůbec nepoložil otázku, proč policista nepořídil fotodokumentaci alespoň při zastavování vozidla, potažmo proč ji nepořídila jeho kolegyně, která byla na místě údajného spáchání skutku s ním.
Policie ČR (PČR) vybavila policistu poměrně nákladným zařízením, toto zařízení bylo na místě ustaveno. Služební povinností policistů, již – ať už úmyslně či neúmyslně – zanedbali, bylo na místě pořizovat fotodokumentaci protiprávního jednání. Pokud tedy PČR takovéto zařízení pořídila a vybavila jím zasahující policisty, je zjevné, že použití tohoto zařízení přikládala jistou důležitost. V tomto světle nemůže obstát správním orgánem prvního stupně použité srovnání s případy (např. zcela nepřípadně odkazovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 08.11.2017 č.j. 4 As 190/2017-24 nebo rozhodnutí č. j. 8 As 25/2016-46), v nichž na začátku stálo náhodné pozorování přestupku a kde absence jiného důkazu (fotografií či videozáznamem) nevyvolává tak zásadní pochybnosti jako v projednávaném případě.
Důkaz svědeckou výpovědí policisty má sice dle ustálené judikatury obecně vysokou vypovídací hodnotu, jeho existence však neznamená, že by správní orgán měl rezignovat na shromažďování dalších vhodných důkazů (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 9. 2011, č. j. 1 As 97/2011 – 52), tím spíše tehdy, když svědecká výpověď (jediného) policisty Pašíka vycházela až na výjimky z citací z jím dříve pořízeného úředního záznamu. Pokud svědectví policisty představuje klíčový důkaz, musí vykazovat vysokou míru přesvědčivosti a věrohodnosti (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 7. 2011, č. j. 7 As 102/2010 - 86). Věrohodnost policisty jako svědka mohou snižovat důkazy svědčící o jejich zaujatosti vůči obviněnému, na niž mohou poukazovat netypické okolnosti (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 11. 2017, č. j. 4 As 190/2017 – 24), které v daném případě nesporně nastaly, neboť odvolatel byl nehorázností tvrzení o spáchání přestupku rozezlen do té míry, že s policisty na místě zastavení svého vozidla jednal poměrně nekorektně. Jeho jednání, zachycené i na CD, jež je součástí spisového materiálu, tak zcela nepochybně bylo způsobilé u policistů vyvolat antipatii. Prakticky je již přitom prokázáno, že příslušníci dopravní služby PČR jsou schopni křivě svědčit či falšovat důkazy i tehdy, když k obviněnému antipatie nechovají (viz např. rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 14. 9. 2017 sp. zn. 8 To 251/2017, v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň-jih pod sp. zn. 1 T 96/2016).
Jízda bez použití bezpečnostního pásu, stejně jako např. držení mobilního telefonu řidičem během řízení vozidla, jsou bez existence kamerového záznamu (či alespoň fotografie) obtížně zachytitelná jednání. Otázka přesvědčivosti důkazů, zde výpovědí svědka, je proto pro závěr o spáchání přestupku zásadní. Taková výpověď však sama o sobě nemůže vést ke shledání odpovědnosti řidiče za přestupek, není-li její obsah v souladu s dalšími, na této výpovědi nezávisle zjištěnými skutečnostmi (viz již citovaný rozsudek č. j. 7 As 102/2010 – 86). Nejvyšší správní soud v posledně zmiňovaném rozsudku konstatoval, že „[k]vůli důkazním obtížím však nelze rezignovat na podmínku naplnění důkazního standardu požadovaného pro postih za „trestní obvinění“ ve smyslu Úmluvy, neboť v opačném případě by byly mnohdy postihovány i osoby, jejichž vina nebyla patřičně prokázána. Něco takového je z ústavních hledisek zcela nepřijatelné. Právní stát raději v určitých případech rezignuje na postih pachatele přestupku, i když se jej nejspíše dopustil, než aby v jiných nedůvodně postihl nevinného.“
Správní orgán prvního stupně vůbec nepoložil odvolateli otázku, zda se tvrzeného přestupku dopustil. Zmocněnec na závěr ústního jednání jasně uvedl do protokolu, že odvolatel obvinění odmítá, žádného protiprávního jednání, jež je mu připisováno, se nedopustil. Správní orgán prvního stupně tak rozhodoval v situaci, kdy měl k dispozici dvě zcela protichůdná tvrzení – a nic více. Odvolatel považuje závěry správního orgánu za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, jelikož tvrzení správního orgánu prvního stupně na str. 5 napadeného rozhodnutí, cit.: „Naproti tomu je vysoce pravděpodobné, že osoba, které postih za přestupek hrozí, není ve věci nestranná. Může být vedena snahou zprostit se odpovědnosti za své jednání.“ není způsobilé vyvrátit verzi odvolatele, a tedy jeho tvrzení, že se deliktního jednání nedopustil. Ano, jistě je pravděpodobné, že osoba, jíž hrozí postih, nevypoví před správním orgánem pravdu. „Pravděpodobné“ ale neznamená „jisté“ – a povinností správního orgánu prvního stupně bylo postavit věc najisto (nikoliv napravděpodobno), což se mu zjevně nepodařilo. Dokazování, které správní orgán prvního stupně provedl, naprosto nelze považovat za dostačující pro učinění závěru o odpovědnosti odvolatele za přestupek spočívající v nepoužití bezpečnostního pásu během jízdy motorovým vozidlem. Zmocněnec k demagogické úvaze správního orgánu prvního stupně o pravděpodobnosti nestrannosti odvolatele konstatuje, že je pravděpodobné, že kdyby policista Pašík řádně plnil své služební povinnosti, existovala by fotodokumentace vozidla odvolatele, která by prokazovala, že odvolatel bezpečnostní pás použil.
Absence jakékoli fotodokumentace, kterou svědek Pašík nejen mohl, ale dokonce byl povinen z titulu výkonu služby pořídit, a která by zaznamenala přestupkové jednání stěžovatele, sice sama o sobě nesvědčí o nezákonnosti rozhodnutí o přestupku. Současně z ní však plyne povinnost správního orgánu prvního stupně prokázat skutkový stav o to přesvědčivěji a jednoznačněji za použití jiných důkazních prostředků. Tento požadavek je naplněním zásady materiální pravdy, podle níž měl správní orgán prvního stupně postupovat tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (viz § 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád). K významu zásady materiální pravdy v kontextu řízení o přestupku existujte bohatá judikatura Nejvyššího správního soudu (např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 12. 2010, č. j. 4 Ads 44/2010 – 132; usnesení rozšířeného senátu ze dne 14. 1. 2014, č. j. 5 As 126/2011 – 68, č. 3014/2014 Sb. NSS; nebo rozsudek ze dne 6. 1. 2016, č. j. 2 As 217/2015 – 47). Podle posledně citovaného rozsudku platí, že závěr o odpovědnosti obviněného za přestupek by správní orgány měly založit na takové sadě důkazů, která sama o sobě s dostatečnou přesvědčivostí vede k tomuto závěru, přičemž současně neexistují rozumné důvody k pochybnostem o věrohodnosti a úplnosti skutkových zjištění pro posouzení viny obviněného z přestupku.
Ústavní soud ve své rozhodovací praxi v oblasti trestního práva tuto zásadu vyjádřil takto: „Podle pravidla in dubio pro reo, není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj., jsou-li přítomny v daném kontextu důvodné pochybnosti, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, nutno rozhodnout ve prospěch obviněného. Hodnocením důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 trestního řádu se rozumí hodnocení věrohodnosti a pravdivosti důkazů, hodnocení jejich závažnosti, jakož i hodnocení jejich zákonnosti. Volné hodnocení důkazů je pak procesní maximou, dle níž trestním řádem není dána apriorní hierarchie váhy či důkazní síly důkazních prostředků“ [nález sp. zn. I. ÚS 733/01 ze dne 24. 2. 2004 (N 26/32 SbNU 239)]. Obdobně v nálezu ze dne 19. 8. 2004, sp. zn. III. ÚS 224/04 (N 116/34 SbNU 213), Ústavní soud uvedl, že obecné soudy by v trestním řízení měly zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, „a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí. Provedené důkazy musí zhodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Pokud by ani po doplněném dokazování nebylo možno dosáhnout praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. pokud by v daném kontextu zůstaly důvodné pochybnosti, jež nelze odstranit ani provedením dalších důkazů, bylo by nutno, v souladu se zásadou presumpce neviny (§ 2 odst. 2 tr. ř.) a z ní vyplývající zásadou in dubio pro reo, rozhodnout ve prospěch obžalovaného“. Tato judikatura z oblasti trestního práva plně dopadá i na posuzovaný případ správního trestání, kdy předmětem správního řízení je prošetření a projednání přestupku proti bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích.
Absence fotodokumentace ale není jediným sporným bodem napadeného rozhodnutí. Dalekohled PČR byl ustaven tak, že mířil jihojihovýchodním směrem a z mapy lze snadno vypočítat, že téměř přesně v azimutu 244°. Dne XX. 7. 2020 v 15:40 hod., jak potvrdil i svědek Pašík, bylo slunečné počasí. To podle elementárních znalostí znamená, že sluneční paprsky (poměrně silné v polovině července) dopadaly na stanoviště PČR z azimutu přesně 160°. Úhel mezi dopadem slunečních paprsků a osou jízdy vozidla odvolatele tak činil 84°. Je v podstatě vyloučeno, aby za této situace, kdy se sluneční paprsky od vozidla odvolatele odrážely směrem ke stanovišti policistů, policista Pašík viděl do vozidla. Přesto svědek Pašík vyloučil, že by byly jakkoliv ztíženy rozhledové podmínky či výhled do vozidla. V souvislosti s těmito skutečnostmi vyvstává otázka, co vlastně na daném stanovišti policisté dělali, když světelné podmínky výkon svědkem Pašíkem popsané služby (sledování řidičů dalekohledem) v podstatě vylučovaly. Známo je pouze to, co nedělali – nepořizovali fotodokumentaci, jak jim bylo nařízeno. Odvolatel doplňuje, že shora uvedenou úvahu byl povinen provést správní orgán prvního stupně, který namísto toho návrh zmocněnce na doplnění dokazování ignoroval a v napadeném rozhodnutí uvedl, že, cit.: „Zmocněnec obviněného požádal, aby si správní orgán skutečnost, zda se vozidlo pohybovalo severovýchodním směrem, ověřil. K tomu správní orgán uvádí, že důkazní břemeno a povinnost prokázat nebo alespoň osvědčit toto pravděpodobné tvrzení není na straně správního orgánu, je to právě zmocněnec obviněného, kterému ukládá zákon, aby své tvrzení přiměřeně doložil.“ Správní orgán prvního stupně se mýlí – povinnost rozptýlit pochybnosti a dospět ke zjištění stavu, o němž nejsou pochybnosti, nebylo povinností zmocněnce, ale správního orgánu prvního stupně. (Pozn.: Tento odstavec je samozřejmě nesmyslný, ale ať si SO2 koupí kompas a mapu...)
Stran výpovědi svědka Pašíka ale existují mnohem větší pochybnosti. Správní orgán prvního stupně patrně přehlédl, že svědek Pašík uvedl, že poprvé spatřil vozidlo odvolatele ve vzdálenosti 100-120 metrů. Jistě lze souhlasit s tvrzením správního orgánu prvního stupně, že při 70 km/h ujede vozidlo cca 19 – 20 m za 1 sekundu, což znamená, že vzdálenost 100-120 metrů absolvuje za 5-6 sekund. Správní orgán prvního stupně ovšem opomněl do své až příliš zjednodušené úvahy o tom, zda policista Pašík mohl či nemohl stihnout vozidlo odvolatele zastavit, zahrnout (dvojí) reakční dobu na straně policisty, reakční dobu na straně řidiče a brzdnou dráhu vozidla. Svědkem Pašíkem uvedený rozptyl vzdálenosti, v níž vozidlo odvolatele spatřil, tj. 20 metrů (svědek uvedl interval 100-120 metrů) v podstatě přesně odpovídá reakční době 1 sekunda, se kterou se ve výpočtech běžně pracuje, což znamená, že policista se začal dle jeho výpovědi k zastavení vozidla připravovat velice pravděpodobně ve chvíli, kdy od něj bylo vzdáleno 100 metrů. Pokud jel odvolatel rychlostí 70 km/hod. (což odvolatel tvrdí a svědek nezpochybňuje), pak pro zastavení vozidla potřeboval 1 sekundu na reakční dobu řidiče (musel reagovat na pokyn k zastavení) a dále bezmála 2 sekundy na brzdění (orientační výpočet brzdné dráhy z rychlosti 70 km/hod. pro suchou vozovku s koeficientem přilnavosti μ=0,8 při prudkém brzdění činí 24 m, běžné brzdění cca 36 m, tzn. cca 1,8 sekundy). To by znamenalo, že policista Pašík, který zjevně není z nejrychlejších, pokud ani nestihl stisknout tlačítko na fotoaparátu, by musel stihnout vyhodnotit (další reakční doba, tzn. další 1 sekunda), že jde o přestupek, a během 1,2 sekundy přistoupit k vozovce a zahájit úkon zastavení vozidla. Takovýto průběh je zcela vyloučen a jednoznačně zpochybňuje výpověď svědka Pašíka, stejně jako nikterak nepodloženou úvahu správního orgánu na str. 3 napadeného rozhodnutí.
Správní orgán prvního stupně z důvodů pro odvolatele nepochopitelných uvádí dále na str. 3 zjevnou nepravdu, cit.: „Svědek při svém výslechu odpovídal souvisle, aniž by odpovědi dohledával v úředním záznamu, který si s sebou k jednání přinesl.“ Svědek odpovědi v úředním záznamu vyhledával a důkazem toho je i obsah jeho výpovědi, kde je výslovně uvedeno, že si nepamatuje všechny detaily přestupku, a proto má s sebou úřední záznam. Nepravdivost shora uvedeného tvrzení správního orgánu je odvolatel připraven doložit audiozáznamem ústního jednání, který si zmocněnec pořídil pro vlastní potřebu, ve formátu a cestou stanovenou odvolacím správním orgánem. Tento záznam obsahuje mj. jasné vyjádření svědka: „Všechny ty detaily budu vyčítat z úředního záznamu, je to pro mě jediný takový, čeho se můžu chytit.“, přičemž na tomtéž záznamu svědek i oprávněná úřední osoba následně shodně popírají, že tento výrok svědek pronesl.
Skutečnost, že svědek odpovědi vyhledává v úředním záznamu, činí z jeho výslechu v podstatě zbytečný a pouze formální úkon. K dokazování průběhu událostí popsaných v úředním záznamu slouží mj. svědecký výslech osoby, která úřední záznam pořídila, nikoli tento záznam sám (srov. rozsudek NSS č. j. 1 As 96/2008-115 ze dne 22. 1. 2009); naprosto proto nedává smysl, aby svědek, který tvrdí, že si průběh silniční kontroly pamatuje, hledal odpovědi v úředním záznamu, jelikož jeho následná výpověď je pouhou kopií úředního záznamu. Samozřejmě by pak platilo tvrzení správního orgánu prvního stupně uvedené na str. 6 napadeného rozhodnutí, cit.: „Listinné důkazy, které jsou součástí spisu, hovoří o vině obviněného. Tyto důkazy jsou podpořeny shodnou výpovědí svědka.“ Toto tvrzení ale platné není, neboť shoda výpovědi svědka s obsahem úředního záznamu je toliko formální a důkaz obsahem úředního záznamu de facto slouží jako důkaz dvojí.
III.
S ohledem na výše uvedené odvolatel navrhuje, aby Krajský úřad vyhověl podanému odvolání, přezkoumal napadené rozhodnutí ze dne 2. 10. 2020, a toto rozhodnutí podle ustanovení § 90 odst. 1 písm. a) zákona č. 500/2004 Sb. správního řádu, v platném znění
zrušil a řízení zastavil,
neboť napadené rozhodnutí je nesprávné a v rozporu s právními předpisy.
