Pro lepší využití vložím část pasáže odvolání, ve které se odkazuji na zmiňované judikáty.2. Zcela chybí jakékoliv důkazy, foto nebo video, které by dokazovaly, že se uvedený přestupek stal. I když při zastavení mého vozidla policista tvrdil, že mají můj přestupek zdokumentován kamerou v policejním automobilu. Žádný takový důkaz nepředložil a při výslechu u správního orgánu uvedl, že toto zařízení ovládal kolega a zařízení nebylo funkční. Což vzhledem k tomu, že kontrola probíhala cca 10 minut museli zjistit. Mám za to, že toto jejich tvrzení bylo taktéž účelové, aby mě zastrašili, pokud bych vážně telefonoval. Já jsem však trval na svém, přál jsem si věc postoupit k přestupkovému řízení, proto uvedli, že záznamové zařízení nebylo funkční. Zároveň policista uvedl, že jsem mu ukázal své hovorové zařízení, ale odmítl ho dát k zadokumentování. Při výslechu ale nebyl vůbec schopen popsat přibližný design, typ telefonu(dotykový, klasický, vysouvací), barvu a už vůbec ne značku. Odůvodnil to tím, že s odstupem času si již nevzpomíná. Vzhledem k tomu, že celá akce se zastavením a následnou kontrolou měla být zaměřena právě na mobilní telefon, ze kterého měl probíhat hovor, bylo by logické, kdyby si policista takové údaje o telefonu zaznamenal, právě pro další průběh řízení.
Při posuzování tohoto typu přestupku je třeba odkázat na závěry, ke kterým dospěl
Nejvyšší správní soud v rozsudku čj. 7 As 102/2010 - 86. Podle něj je u tak obtížně
zachytitelného jednání, jakým je držení mobilního telefonu v ruce řidičem, otázka přesvědčivosti důkazů zpravidla klíčová. Proto je úkolem správních orgánů důkladně zhodnotit, zda měli policisté vůbec možnost spatřit spáchání takového přestupku. Míra věrohodnosti jejich výpovědí by přitom byla vysoká třeba v případě, že by policisté přesně popsali mobilní telefon s uvedením jeho typu, barvy či designu apod.
Což se v mém případu absolutně nestalo. Žádný z policistů, nebyl schopen cokoli říci o mém mobilním telefonu.
3. Správní orgán při svém posuzování vycházel ze svého přesvědčení, že policisté vykonávali své povolání a výsledek správního řízení jim nepřináší žádný prospěch. Naopak moji výpověď považoval jako účelovou a nedůvěryhodnou. Nebral v potaz, že i policisté mohou mít špatný den, spletli se, ale nechtěli již přiznat chybu.
Dle právního názoru Nejvyššího právního soudu si Správní orgán rozhodně nevystačí s tím, že by bez bližšího zkoumání jednu či druhou „stranu“ označil za nevěrohodnou již z povahy věci. Pokud jde o obviněného, také věrohodnost jeho verze událostí je třeba zkoumat individuálně s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem, nikoliv a priori předpokládat, že uvádí nepravdivé údaje (viz např.
rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 7. 2006 č. j. 6 As 47/2005 - 84, ze dne 22. 10. 2008 č. j. 1 As 64/2008 - 42 a ze dne 21. 9. 2011 č. j. 2 As 52/2011 - 47, stejně jako výše citovaný rozsudek č. j. 4 As 19/2007 - 114). To vyplývá ze zásady presumpce neviny. Jejím nutným důsledkem je také fakt, že pokud nebude mít správní orgán k dispozici indicie svědčící o snížené věrohodnosti svědectví policistů ani verze obviněného, nezbude mu, než vynést osvobozující verdikt.
Je důležité, aby správní orgány neustrnuly na konstatování, že by verze událostí sdělená obviněným byla motivována pouze snahou vyhnout se postihu za přestupek, případně že by výpovědi policistů byly nevěrohodné jen proto, že měli z povahy svého povolání zájem na kladném výsledku přestupkového řízení. Je proto možné přikročit ke zhodnocení, zda správní orgány při posuzování věrohodnosti obou verzí (v tomto případě se jedná zejména o uvěřitelnost výpovědi policistů) dostály zásadám vymezeným judikaturou zdejšího soudu.
Což v mém případě správní orgán ve svém zdůvodnění právě výše uvedený názor Nejvyššího právního soudu porušil.
4. Dále je třeba zdůraznit, že příloha k zákonu o silničním provozu obsahuje
přehled jednání spočívajících v porušení vybraných povinností stanovených předpisy o provozu na pozemních komunikacích a počet bodů za tato jednání. Za držení telefonního přístroje nebo jiného hovorového nebo záznamového zařízení v ruce nebo jiným způsobem při řízení vozidla stanoví 2 body. Při dosažení zákonem stanovené hranice těchto bodů na řidiče dopadá automaticky sankce v podobě pozbytí řidičského oprávnění, což má za následek po stanovenou dobu, nejméně jednoho roku, nemožnost řídit motorové vozidlo. Znemožnění řídit motorové vozidlo je nutno považovat za velmi citelný zásah do svobody jednotlivce činit vše, co nezasahuje nepřípustným způsobem do práv nebo oprávněných zájmů jiných, tedy i řídit motorové vozidlo.
Takový zásah musí být opřen pouze o závažné důvody a v procesní rovině je k němu možno
přikročit pouze na základě zákonem stanoveného postupu. Tímto zákonem stanoveným
postupem jsou pravidla přestupkového práva hmotného i procesního založená, stejně jako
pravidla trestního práva, na základních zásadách, zejména na presumpci neviny, zásadě in dubio pro reo, zásadě postihu za zaviněné jednání (nikoli jen za způsobení škodlivého následku) a požadavku patřičného důkazního standardu. Z toho vyplývá, že postih je možný pouze v případě bylo-li prokázáno, že byly naplněny všechny znaky skutkové podstaty přestupku (srov. např.
rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 5. 2006, č. j. 2 As 46/2005 - 55, www.nssoud.cz). V řízení o přestupku se proto nelze spokojit s tím, že skutečnost, že obviněný se dopustil přestupku, se jeví být pravděpodobnou, či dokonce nejpravděpodobnější verzí skutkového stavu. Existuje-li pochybnost, tj. ne zcela nepravděpodobná možnost, že skutkový stav naplňuje všechny znaky skutkové podstaty přestupku, nemůže být učiněn závěr, že byl spáchán přestupek.
Snad někomu pomůžu v úspěšném boji. Pokud budete potřebovat nějaké info z mého řízení, klidně napište.
