Poslal jsem do Hustopečí žádost o příslušný manuál.
Když tu moji žádost vhodně přeformulujete do odvolání, tak mužete argumentovat, že je pěkné svinstvo odmítnout použít návod jako důkaz, když podle § 34 písm. a) autorského zákona zakotvuje tzv. úřední (zákonnou) licenci k užití díla a podle něhož do práva autorského nezasahuje ten, kdo v odůvodněné míře užije dílo na základě zákona pro soudní nebo správní řízení nebo k jinému úřednímu účelu. Za užití díla z tohoto důvodu se považuje i poskytnutí informací podle zák. 106/1999. Dále že ten radar včetně návodu byl pořízen z veřejných peněz, takže je věcí úřadu, aby smluvně ošetřili poskytování informací z tohoto návodu a pokud to neudělali, tak případné následky nese úřad. O obchodním tajemství nemůže být vůbec řeč, neboť by museli prokázat, že jsou kumulativně splněny všechny požadavky definované § 504 zák. č. 89/2012 Sb.
Žádost
Tímto v souladu s ust. § 14 zák. č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, dále jen „InfZ“, žádám o poskytnutí kopie manuálu k silničnímu radarovému rychloměru RAMER 10T, v. č. 15/0183, výrobce Ramet a.s. Kunovice vámi označovaný jako Návod k obsluze R311 063X CZ, vydání 17.9.2015.
Nad rámec požadavků InfZ uvádím, že se zajímám zejména o informace související s údržbou, nastavením a vyhodnocováním výstupů z výše uvedeného zařízení RAMER 10T a to ze studijních důvodů, neboť mým záměrem není použití těchto informací pro výrobu a prodej obdobného zařízení ani jejich další rozšiřování, ale studiem těchto informací chci získat možnost efektivní obrany před eventuální zvůlí správních orgánů v případných správních a soudních řízeních.
Podle ust. § 2 odst. 1 zák. č. 121/2000 Sb., autorský zákon, platí, že „Předmětem práva autorského je dílo literární a jiné dílo umělecké a dílo vědecké, které je jedinečným výsledkem tvůrčí činnosti autora a je vyjádřeno v jakékoli objektivně vnímatelné podobě včetně podoby elektronické, trvale nebo dočasně, bez ohledu na jeho rozsah, účel nebo význam (dále jen "dílo").“
Dále podle ust. § 2 odst. 6 zák. č. 121/2000 Sb., autorský zákon, platí, že „Dílem podle tohoto zákona není zejména námět díla sám o sobě, denní zpráva nebo jiný údaj sám o sobě, myšlenka, postup, princip, metoda, objev, vědecká teorie, matematický a obdobný vzorec, statistický graf a podobný předmět sám o sobě.“
Dílo je výsledkem tvůrčí činnosti a fantazie autora, a nemůže být tedy dílem něco, co existuje bez ohledu na tvůrčí činnost autora, nebo to, co je předem objektivně determinováno tak, že pro autorskou tvůrčí činnost již není prostor.
Problematika poskytnutí autorského díla podle InfZ v případě, že je pořízeno z veřejných prostředků, a požadovaná činnost povinného subjektu je důkladně rozebrána v nálezu Ústavního soudu ze dne 21. 03. 2017, č. j. IV. ÚS 3208/16. Mimo jiné se v něm uvádí:
„16. Uvedený postup bude odpovídat i požadavkům § 34 písm. a) autorského zákona, který zakotvuje tzv. úřední (zákonnou) licenci k užití díla a podle něhož do práva autorského nezasahuje ten, kdo v odůvodněné míře užije dílo na základě zákona pro soudní nebo správní řízení nebo k jinému úřednímu účelu – právní nauka se shoduje, že mezi tyto jiné úřední účely patří i nakládání s dílem ve formě poskytnutí informace podle zákona o svobodném přístupu k informacím (srov. např. CHALOUPKOVÁ, H., HOLÝ, P. Autorský zákon: Komentář. 4. vyd. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 65). Pojmově tento postup nauka řadí pod výkon majetkových práv k předmětu práva autorského (viz ROTHANZL, L. in Furek, A. a kol. Zákon o svobodném přístupu k informacím: Komentář. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2016, s. 523). Ústavní soud dodává a zdůrazňuje, že § 34 písm. a) autorského zákona doslova uvádí, že informaci lze poskytnout, ale výhradně v odůvodněném rozsahu.“
Podle ust. § 504 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, platí, že „Obchodní tajemství tvoří konkurenčně významné, určitelné, ocenitelné a v příslušných obchodních kruzích běžně nedostupné skutečnosti, které souvisejí se závodem a jejichž vlastník zajišťuje ve svém zájmu odpovídajícím způsobem jejich utajení.“
Z rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 15. 09. 2016, č. j. 30A 49/2016: „Dle krajského soudu zůstal povinný subjekt ve svém odmítavém rozhodnutí těmto svým povinnostem hodně dlužen. Jako jediný důvod odmítnutí žádosti o poskytnutí informací totiž konstatoval toliko, že požadované informace pokládá za obchodní tajemství. Nic víc. Neuvedl, z jaké zákonné definice obchodního tajemství vychází, ani z jakých důvodů požadované informace zákonem vymezený institut obchodního tajemství naplňují. Obecně přitom platí, že pokud se povinný subjekt rozhodne neposkytnout požadované informace s odkazem na ustanovení § 9 zákona o svobodném přístupu k informacím, musí pečlivě odůvodnit, proč požadované informace lze pod institut obchodního tajemství zahrnout. Musí se tedy věnovat a vysvětlit naplnění všech zákonných znaků tohoto institutu pro ten který konkrétní případ. Mimo jiné také proto, aby jeho úvahy a závěry učiněné v tomto směru byly přezkoumatelné, ať už ze strany odvolací správního orgánu nebo případně ze strany správního soudu. Musí se také vypořádat s tím, proč není povinen požadované informace poskytnout s ohledem na znění § 9 odst. 2 citovaného zákona. O takové odůvodnění se povinný subjekt ani nepokusil.“
K problematice obchodního tajemství existuje i bohatá judikatura Nejvyššího správního soudu, kterou si povinný subjekt může snadno dohledat. Pro ilustraci uvádím např. z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 09. 2016, č. j. 9 As 155/2015:
„Podle § 9 odst. 1 zákona o svobodném přístupu k informacím platí, že je-li požadovaná informace obchodním tajemstvím, povinný subjekt ji neposkytne. Obchodní tajemství představuje právně kvalifikovanou výjimku z práva na informace a svobodného přístupu k nim. Co je materiálně obchodním tajemstvím nejblíže vymezoval § 17 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění v době rozhodování o rozkladu (dále jen „obchodní zákoník“), podle kterého obchodní tajemství tvoří veškeré skutečnosti obchodní, výrobní či technické povahy související s podnikem, které mají skutečnou nebo alespoň potenciální materiální či nemateriální hodnotu, nejsou v příslušných obchodních kruzích běžně dostupné, mají být podle vůle podnikatele utajeny a podnikatel odpovídajícím způsobem jejich utajení zajišťuje. K odmítnutí poskytnutí informace nepostačuje pouhé konstatování názoru povinné osoby na povahu informace jako obchodního tajemství, bez toho aniž by byla existence obchodního tajemství posouzena de iure, to znamená, zda je požadovaná informace skutečně obchodním tajemstvím ve svých znacích dle § 17 obchodního zákoníku (paragraf ze starého obč. zákoníku, judikát je ale miožné aplikovat i na NOZ) (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 12. 2014, č. j. 9 As 180/2014 - 37).“