R O Z H O D N U T Í
Krajský úřad Olomouckého kraje v přenesené působnosti na základě § 67 odst. 1
písm. a) zákona č. 129/2000 Sb., o krajích (krajské zřízení), § 16 odst. 3 zákona
č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen InfZ), přezkoumal včas podané odvolání xxxxxxxxxx proti rozhodnutí Městského úřadu
Šternberk, Odboru vnitřních věcí ze dne 27. 2. 2017, čj. xxxxxxx, kterým
byla žádost o poskytnutí informací ze spisu vedeného pod sp. zn. xxxxx, odmítnuta.
Krajský úřad Olomouckého kraje, Odbor dopravy a silničního hospodářství
po přezkoumání odvoláním napadeného rozhodnutí rozhodl takto:
Podle § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen správní řád) se
odvolání podané xxxxxxx,
zamítá a napadené rozhodnutí Městského úřadu Šternberk, Odboru vnitřních věcí
ze dne 27. 2. 2017, čj. xxxxxx se v plném rozsahu potvrzuje.
Odůvodnění
Krajský úřad Olomouckého kraje, Odbor dopravy a silničního hospodářství (dále jen
nadřízený správní orgán) obdržel cestou Městského úřadu Šternberk, Odboru
vnitřních věcí (dále jen povinný) odvolání podané xxxxxxx, proti rozhodnutí Městského úřadu
Šternberk, Odboru vnitřních věcí ze dne 27. 2. 2017, čj. xxxxxxx, kterým
byla žádost o poskytnutí informací ze spisu vedeného pod sp. zn. xxxxxx, odmítnuta.
Žadatel ve svém odvolání namítá, že s rozhodnutím povinného nesouhlasí a pokládá
je za nepřezkoumatelné a nesprávné. S argumentací povinného vyslovuje
nesouhlas, kdy uvádí svůj náhled na problematiku InfZ, kdy v dané věci vidí
i ústavně právní rozměr s odkazem na Listinu základních práv a svobod. Své závěryopírá i o rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 8. 2009, čj. 1 As 51/2009-
106.
Pokud povinný vyvozuje určité obstrukce ze strany účastníka řízení, toto nemůže
dopadat na jeho žádost neboť je v dané věci třetí osobou.
Ač z podaného odvolání není známo, co žadatel ve svém odvolání navrhuje, byly
odvolací námitky uvedené v odvolání posouzeny, kdy nadřízený správní orgán
dospěl k níže uvedenému závěru.
Nadřízený správní orgán považuje za nutné nejprve poukázat na obecně chybně
interpretovanou Listinu základních práv a svobod, kterou taktéž žadatel zmiňuje. Ač
to v této právní normě není explicitně uvedeno, občan nemá jen svá práva, ale
z logiky věci i své povinnosti.
Co se týká samotné žádosti, je zarážející, že žadatel žádá o spisový materiál, jehož
číslo jednací může být známo pouze účastníkovi řízení případně povinnému. Jelikož
správní orgán svá čísla jednací nikde nezveřejňuje, lze z logiky věci dovodit, že tato
informace byla dána žadateli účastníkem řízení. Navíc zmateně, neboť žadatel sice
žádá o spisový materiál (spis je označen spisovou značkou), ale uvádí číslo jednací,
které se přiděluje pouze konkrétní listině.
Nadřízený správní orgán považuje poskytování informací ze správních spisů,
na základě InfZ, za obcházení ustanovení § 38 správního řádu a tedy za zneužití
práva, kterému nelze přiznat soudní ochranu. Zákazem zneužití práva se zabýval
i rozšířený senát Nejvyššího správního soudu v usnesení čj. 1 As 70/2008-74, kde
dovodil, že zákaz zneužití práva je pravidlo českého vnitrostátního práva, včetně
práva veřejného, které vyplývá z povahy České republiky jako materiálního právního
státu založeného na určitých vůdčích hodnotách, k nimž vedle úcty ke svobodě
jednotlivce a ochraně lidské důstojnosti patří mimo jiné i úcta k harmonickému
sociálnímu řádu tvořenému právem a odepření ochrany jednání, které práva vědomě
a záměrně využívá v rozporu s jeho smyslem a účelem…
Tohoto zneužití se může dopustit nejen účastník uvedeného řízení, ale i osoba, jejíž
prostřednictvím chce účastník řízení získat spisový materiál ač by mohl svá práva,
v souladu se správním řádem, realizovat. Takovému to jednání však nelze,
dle nadřízeného správního orgánu přiznat soudní ochranu, jak výše uvedeno.
Další a zcela zásadní otázkou zůstává, zda lze prostřednictvím InfZ poskytovat
informace ze správních spisů. Zde nadřízený správní orgán dospěl k závěru, že
takovéto informace poskytovat nelze. Svůj názor opřel o právní názor vyslovený
Nejvyšším správním soudem v rozsudku ze dne 13. 12. 2012, čj. 7 As 18/2012-23
(
www.nssoud.cz). V uvedeném rozsudku Nejvyšší správní soud vyslovil právní názor:
Otázkou, zda lze prostřednictvím zákona o svobodném přístupu k informacím
nahlížet do správního spisu, se již Nejvyšší správní soud zabýval. V rozsudcích
ze dne 13. 8. 2008, č. j. 2 As 38/2007 - 78, a ze dne 27. 1. 2004, č. j. 5 A 158/2001 -
100, dostupné na
www.nssoud.cz, dospěl k závěru, že nahlížení účastníka řízení
do spisu podle ust. § 38 správního řádu je natolik komplexně upraveným specifickým
postupem poskytování informací, že je nutno je aplikovat právě v případě, požaduje-li
žadatel kompletní správní spis. V ust. § 38 správního řádu je upraven jak okruh osob,jimž takové právo svědčí (odst. 1, 2), tak práva spojená s nahlížením do spisu
(odst. 4), postup v situacích, kdy je nahlížení do spisu odepřeno (odst. 5), postup
ve zvláštních případech (odst. 3, podle něhož se postupuje, požádají-li o „nahlížení“
do spisu osoby nevidomé), i postup v situacích, kdy část spisu poskytnuta být nesmí
(odst. 6). Rozhodnutí, jímž je vysloveno, že se nepovoluje nahlížet do správního
spisu (odst. 5), je přezkoumatelné ve správním soudnictví (viz rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 31. 3. 2005, č. j. 5 A 12/2002 - 91, dostupný
na
www.nssoud.cz). Nahlížení do spisu je tedy zvláštním institutem vůči obecné
úpravě poskytování informací, a proto se v tomto případě zákon o svobodném
poskytování informací nepoužije, když podle jeho ust. § 2 odst. 3 se tento
zákon mimo jiné nevztahuje na poskytování informací podle zvláštního
právního předpisu.
Z uvedeného lze dovodit, že pokud speciální zákon (správní řád) vymezuje okruh
oprávněných osob, které mají právo nahlížet do správního spisu, se kterým je
spojeno právo činit si výpisy a právo na to, aby mu správní orgán pořídil kopie spisu
nebo jeho části, nelze okruh oprávněných osob rozšiřovat na základě jiného právního
předpisu stejné právní síly.
Nadřízený správní orgán si je vědom toho, že žadatel nemá zákonnou povinnost
povinnému správnímu orgánu sdělovat smysl svého dotazu, proč informaci požaduje.
Bez takovéto informace jsou však dány důvody pro posouzení této žádosti jako
snaha o „zahlcení“ správních orgánů nesmyslnými žádostmi, případně obcházení
zákona. Pokud bychom akceptovali takovýto náhled na řízení o správních deliktech
případně o přestupcích, která jsou, jak již bylo judikováno, svým způsobem řízeními
trestními, „zvrhlo“ by se správní řízení na řízení vedené ryze korespondenčně.
Takovýto průběh řízení nelze, dle našeho názoru, akceptovat.
To, že se v dané věci jedná o zcela zřejmou účelovost a obcházení zákona vyplývá
nadřízenému správnímu orgánu z toho, že o kopie téhož spisu (mylně uváděno číslo
jednací, nikoliv spisová značka) již požádal jak samotný účastník řízení, tak i další
žadatel, který nebyl účastníkem řízení. Ve všech žádostech bylo mylně místo spisové
značky uvedeno naprosto stejné číslo jednací. Z uvedeného lze dovodit propojení
žadatelů o informace a účastníka řízení, jehož cílem je obejití ustanovení § 38
správního řádu, což jak výše uvedeno nelze akceptovat.
Na základě výše uvedených skutečností rozhodl nadřízený správní orgán tak, jak je
ve výrokové části tohoto rozhodnutí uvedeno.