"Námitka stěžovatelky o tom, že u firemních vozidel je jejich půjčování zaměstnancům nutné, je čirou spekulací a nemá žádný odraz ve skutkových okolnostech nyní řešeného případu. Stěžovatelka neprovozuje své vozidlo jako firemní . Lze tak jen dodat, že zatímco fyzická osoba se na základě předchozích zkušeností může svobodně rozhodnout, komu své vozidlo půjčí, zaměstnavatel má z titulu svého postavení vůči zaměstnancům k dispozici nástroje umožňující mu vynucovat dodržování jejich zákonných povinností."
Z odvolání, na které mi krajský úřad už půl roku dluží odpověď, patrně proto, aby to nedošlo k soudu:
Přes evidentní účelovost i soudy v této souvislosti vyjadřují názor, že nelze-li potrestat viníka, je nutné potrestat alespoň provozovatele vozidla, neboť prý má možnost působit na jiné osoby, vyskytující se v okolí tohoto vozidla, a může tak (na svůj úkor a účinněji než státní správa?) tzv. „zajistit dodržování povinností řidiče a pravidel provozu“. Přitom pokud je provozovatel vozidla zaměstnavatel, nemůže se při současném stavu zákonů na osoby vyskytující se v okolí tohoto vozidla (tj. zaměstnance) ani jen křivě podívat, natož je nějak postihnout bez naprosto průkazně dokazatelných a dokázaných skutečností. Pro odpovědnost zaměstnance za škodu platí podle § 125 odst. 3 zákona č. 65/1965 Sb., zákoník práce: „Zaměstnavatel je povinen prokázat zaměstnancovo zavinění s výjimkou případů uvedených v § 176 a 178.“ Tedy pouze v případech specifikovaných v § 176 a 178 zákona č. 65/1965 Sb. není nutné dokazovat zavinění. A pod odpovědnost za schodek na svěřených hodnotách, resp. za ztrátu svěřených předmětů rozhodně nelze podřadit přestupek spáchaný vozidlem zaměstnavatele. Takže tam, kde v případě nepřiznání řidiče selhal stáním orgán se všemi jeho možnostmi vyšetřování a dokazování, má nastoupit zaměstnavatel, a svými minimálními nebo žádnými prostředky prokázat nějaké osobě, že ona spáchala přestupek a pak ji ještě postihnout a přitom se nedopustit porušení zákonných práv této osoby.
Zarážející jsou i doporučení soudu, aby si provozovatel smluvně ošetřil přenechání vozidla nebo raději nikomu vozidlo nesvěřoval, viz rozsudek NSS ze dne 11. 12. 2014 č. j. 3 As 7/2014 – 21: „Na přístupu stěžovatele jako vlastníka k věci samé poté záleží, v jaké právní formě, za jakých podmínek či zda vůbec přenechá svoji věc - automobil - k užívání jiné osobě.“ Možnost efektivního smluvního ošetření NSS sám ve stejném rozsudku o několik odstavců dál neguje tvrzením: „Uvedené nabývá význam právě tehdy, pokud se postih konkrétního pachatele přestupku ukáže neefektivním v důsledku soukromoprávní úpravy užívacího vztahu vozidla po linii vlastník věci-uživatel.“ Což je evidentní, neboť soukromoprávní úprava neumožňuje spolehlivě prokázat viníka ani přenést odpovědnost. To platí dvojnásob v případě soukromoprávního vztahu provozovatel - zaměstnanec, tj. u zaměstnaneckého poměru. Nemaje viníka, provozovatel tedy nemůže nikoho postihnout bez porušení zákona. Vyhovující právní forma, jak svěřit zaměstnanci vozidlo tedy zjevně neexistuje a doporučení o užívání vozidla pouze provozovatelem je v případě zaměstnavatele zjevně zcela irelevantní.
U zcela stejně proškoleného zaměstnance, který spáchá několik přestupků, a je přitom „vyřešen“ blokově nebo následně správním orgánem, není kupodivu provozovatel nucen k žádné změně svého přístupu k němu. Provozovatel se dopouští sice úplně stejného správního deliktu podle § 125f odst. 1 ZoPPK, ale není za něj odpovědný. Rozdíl je pouze v druhu měřícího zařízení a schopnosti nebo neschopnosti, resp. zájmu správního orgánu odhalit skutečného viníka. Společenský zájem tedy údajně spočívá v tom, že je nutné někoho potrestat stůj co stůj bez ohledu na okolnosti.
Protože i částečné přenesení dopadu sankce z provozovatele na zaměstnance je možné pouze použitím „neoficiálních“ prostředků a zákonný přenos sankce na zaměstnance je vyloučen, sankce je provozovatelem zpravidla zahrnuta do nákladů na provoz vozidla. Uvedeným postupem pak zcela zmizí jakákoli represivní i preventivní funkce sankce, neboť je zcela skryta v nákladech na provoz. Výchovná funkce je velmi problematická až negativní a současně zcela mizí efekt při zavádění tak halasně propagovaného bodového hodnocení řidičů.
Tvrzení, že
„zaměstnavatel má z titulu svého postavení vůči zaměstnancům k dispozici nástroje umožňující mu vynucovat dodržování jejich zákonných povinností“ je zcela zjevně účelová kalkulace zákonodárce a následně správních orgánů a soudů s „možností“ provozovatele využít obecně nízkého právního povědomí zaměstnanců a řešit tento problém autoritativním jednáním, které nutně obsahuje znaky bossingu, šikany, autoritativního nátlaku nebo jiného nezákonného působení na zaměstnance, a tím naplňuje skutkovou podstatu § 177 odst. 1 TrZ.
Autor
Téma: Hyenismus – ohodnotil soud praktiky firmy slibující pojištění proti pokutám... (Přečteno 5394 krát)