Výcuc z dokumentu :
http://is.muni.cz/th/190544/pravf_c/Vybrane_pravni_problemy_postihovani_dopravnich_prestupku_final.txt Zjišťování hladiny alkoholu v krvi řidiče
Jak již bylo předestřeno v kapitole 2.5., ustanovení § 5 odst.2 písm. a) a b) zákona
o silničním provozu stanoví zákaz požívání alkoholických nápojů během jízdy a řízení vozidla (nebo
jízda na zvířeti) bezprostředně po požití alkoholického nápoje nebo v takové době po požití
alkoholického nápoje, kdy by mohl být ještě pod jejich vlivem. Za účelem kontroly tohoto zákazu, je
řidiči současně uložena povinnost podrobit se na výzvu policisty, příslušníka Vojenské policie,
zaměstnavatele, ošetřujícího lékaře nebo strážníka obecní policie[66] vyšetření podle zvláštního
právního předpisu ke zjištění, zda není ovlivněn alkoholem (§5 odst.1 písm. f) zákona o silničním
provozu). Tímto zvláštním právním předpisem je zákon č. 379/2005 Sb., o opatřeních k ochraně před
škodami působenými tabákovými výrobky, alkoholem a jinými návykovými látkami a o změně
souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen tabákový zákon).
Podle § 16 odst. 2 ve spojení s odst. 1 tabákového zákona je orientačnímu vyšetření
a odbornému lékařskému vyšetření zjišťujícímu obsah alkoholu povinna podrobit se osoba,
u níž se lze důvodně domnívat, že činnosti, při níž by mohla ohrozit život nebo zdraví svoje nebo
dalších osob nebo poškodit majetek, vykonává pod vlivem alkoholu, a dále osoba,
u které je důvodné podezření, že přivodila jinému újmu na zdraví v souvislosti s požitím
alkoholického nápoje. Pro účely tabákového zákona se orientačním vyšetřením pro zjištění
přítomnosti rozumí dechová zkouška (§ 2 písm. k) tabákového zákona). Právní úprava předvídá dva
způsoby zjištění obsahu alkoholu v krvi, přičemž z ustanovení § 16 odst. 2 věty druhé lze dovodit,
že oběma přisuzuje identickou důkazní váhu, neboť je-li orientační dechová zkouška provedena
v souladu se zákonem o metrologii[67], odborné lékařské vyšetření se neprovede. Až teprve poté, co
řidič vozidla odmítne orientační dechovou zkoušku, vyzve jej oprávněný orgán k odbornému lékařskému
vyšetření (§16 odst. 2 věta třetí).
Zákonodárcem zvolené metody jsou nejužívanějšími způsoby zjištění obsahu alkoholu v těle testované
osoby. Metoda měření alkoholu v dechu stanovuje hmotnostní koncentrace etanolu ve vydechovaném
vzduchu, který vzniká v plicních alveolách, v jednotkách mg/L, podle stávající právní úpravy jsou
vyjadřovány v jednotkách ‰ (promile). Metoda měření alkoholu v krvi pak určí hmotnostní koncentrace
etanolu v krvi v jednotkách g/Kg neboli ‰.[68]
Samotný postup při provádění orientační dechové zkoušce upravuje Metodika měření alkoholu v dechu
pro analyzátory alkoholu v dechu, vydaná Českým metrologickým institutem. [69] Základním
předpokladem je používání pouze analyzátorů alkoholu v dechu řádně ověřených ve smyslu zákona o
metrologii, což ostatně vyplývá i z ustanovení
§ 16 odst. 2 tabákového zákona, resp. §3 odst.3 zákona o metrologii. Podle bodu 6. metodiky je
testování osoby na konzumaci alkoholu možné po uplynutí 15-ti minut od posledního požití alkoholu a
3 minuty po skončení kouření. Je-li zkouška pozitivní na alkohol, je nezbytné měření minimálně
jednou zopakovat po uplynutí 5 minut a tak, aby bylo možné výsledek brát jako akceptovatelný, nesmí
mezi výsledky obou měření být rozdíl větší než 10%. Oprávněný orgán může provést více měření, vždy
však musí být dodrženy podmínky maximálního možného rozptylu dvou naměřených hodnot a minimálního
časového intervalu. Za nesprávné nelze považovat měření uskutečněné v rozsahu např. 10 minut.
Naopak chybným měřením za je provedení dvou zkoušek v čase kratším než 5 minut nebo s rozdílem
vyšším než 10%. Z metodiky dále vyplývá, že v úvahu je třeba vzít jednak možnou odchylku měření
přístroje (0,04 ‰) a dále hodnotu nejistoty přepočtového faktoru ve výši 0,20 ‰. [70] V některých
rozsudcích soudů je přepočtový faktor zaměňován s pojmem fyziologická hodnota alkoholu v těle.[71]
Ve vztahu k přepočtovému faktoru Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 21. září 2010
spis.zn. 8 As 59/2010 – 78 konstatoval, že „nejde o průměrnou, ale
o pesimistickou hodnotu, která maximálně zohledňuje možné vlivy statistického přepočítávacího
faktoru (např. věk, pohlaví, metabolismus), aby bylo možno považovat výslednou vypočtenou hladinu
alkoholu v krvi za nepochybný důkaz požití alkoholického nápoje. Tato hodnota odpovídá současným
vědeckým poznatkům a nelze ji zpochybnit jen obecným poukazem na to, že v budoucnu může být
hypoteticky na základě nových poznatků stanovena jinak.“ Judikatura Nejvyššího správního soudu se
ustálila na názoru, že výraz „orientační“ znamená, že zjištěná hladina alkoholu v krvi je sice
zjištěna jen přibližně, nicméně tuto „přibližnost“ lze určit přesně, kdy výsledku dechové zkoušky
je nezbytné odečíst možnou odchylku měření přístroje a hodnotu nejistoty přepočtového faktoru a
takto jej tedy korigovat ve prospěch řidiče.“ Hodnota alkoholu v těle řidiče, která bude pro
správní orgán (případně orgány činné v trestním řízení) určující, bude tedy stanovena tak, že
hodnota naměřená analyzátorem bude ponížena o 0,24‰. Z rozsudků Nejvyššího správního soudu lze
taktéž dovodit, že je-li při měření alkoholu v dechu řidiče dodržen pracovní postup Českého
metrologického institutu, jsou výsledky měření způsobilým důkazem ve správním řízení. [72]
Nejsou-li splněny podmínky vymezené v § 16 odst. 2 tabákového zákona (např. měření bylo provedeno
nekalibrovaným přístrojem) nebo nebyl dodržen pracovní postup stanovený Českým metrologickým
institutem, vyzve oprávněný orgán řidiče vozidla k odbornému lékařskému vyšetření, kterým se dle
ustanovení § 2 písm. p) tabákového zákona rozumí cílené klinické vyšetření lékařem a podle jeho
ordinace provedení dechové zkoušky nebo odběru vzorků biologického materiálu.
Množství alkoholu v krvi se vyšetřuje za pomocí dvou na sobě nezávislých laboratorních metod, z
nichž jedna musí být metoda plynové chromatografie. Jako druhé ověřovací metody, může být použito
jakékoliv jiné např. Widmarkova, enzymatická apod. Dosažené výsledky se uvádějí v hodnotě g/kg.
Takto zjištěná hodnota již není, na rozdíl
od orientační dechové zkoušky, nikterak korigována. Za pozitivní průkaz požití alkoholického nápoje
se pokládá hladina etylalkoholu v krvi vyšší než 0,20 g/kg, stanovená metodou plynové
chromatografie.[73]
Zjištěný obsah alkoholu v krvi řidiče určuje právní kvalifikaci tohoto protiprávního jednání.
Fyzická osoba, která v rozporu s § 5 odst. 2 písm. b) zákona o silničním provozu řídí vozidlo nebo
jede na zvířeti bezprostředně po požití alkoholického nápoje nebo v takové době po požití
alkoholického nápoje, po kterou je ještě pod jejich vlivem, se dopustila přestupku dle ustanovení §
125c odst.1 písm. b) téhož zákona. Řídí-li, ale vozidlo nebo jede na zvířeti ve stavu vylučujícím
způsobilost, který si přivodila požitím alkoholického nápoje, naplňuje skutkovou podstatu přestupku
dle § 125c odst.1 písm. c), případně trestného činu ohrožení pod vlivem návykové látky dle § 274
trestního zákoníku[74]. Zákon o přestupcích pojem „stav vylučující způsobilost“ nedefinuje.
Dosavadní judikatura za stav vylučující způsobilost k řízení vozidla pokládá množství alkoholu
dosahující 1‰. „Závěr o naplnění zákonných znaků trestného činu ohrožení pod vlivem návykové látky
podle § 201 odst. 1 (pozn. nyní
§ 274) trestního zákona je možný též tehdy, je-li v konkrétním případě zjištěno, že i menší
množství alkoholu v krvi řidiče blížící se hranici jednoho promile vylučovalo jeho způsobilost
řídit motorové vozidlo. Důkazem o míře ovlivnění obviněného alkoholem a o vyloučení jeho řidičských
schopností mohou být např. svědecké výpovědi spolujezdců, zasahujících policistů a lékařů, kteří
prováděli klinické vyšetření, jakož i svědecké výpovědi jiných osob o chování obviněného,
eventuálně o jeho způsobu jízdy.“[75] Závěry soudu jsou aplikovatelné také na správní trestání a
obdobným způsobem by měl správní orgán postupovat při projednávání přestupku, zejména jeho právní
kvalifikaci. Pokud se týká spodní hranice hladiny alkoholu v krvi řidiče, je z ustanovení § 5
odst.2 písm. a) a b) zákona o silničním provozu zřejmé, že zákonodárce stanovil nulovou toleranci.
V praxi vznikají problémy v těch případech,
u kterých byla zjištěna nízká hladina alkoholu v těle řidiče. Z Metodického pokynu Ministerstva
zdravotnictví ČR č. ZD10/2006 a Pracovního postupu Českého metrologického institut, lze dovodit,
že skutkovou podstatu přestupku řidič naplní, pokud hodnota alkoholu zjištěného v krvi řidiče
přesahuje tzv. fyziologickou hladinu alkoholu nebo výsledná hodnota
u orientační dechové zkoušky bude vyšší než odchylka připadající na vliv přesnosti měření (0,24 ‰).
Uvedené závěry podpořil i Nejvyšší správní soud ČR ve svém rozsudku ze
dne 21. září 2010, spis.zn. 8 As 59/2010, když konstatoval, že „řidič se dopustí přestupku podle §
22 odst. 1 písm. b) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích[76], pokud byla zjištěna hladina alkoholu
v jeho krvi v době odběru nejméně 0,24 g/kg. Vychází-li právní rámec z tzv. nulové tolerance k
hladině alkoholu v krvi řidiče, není jeho odpovědnost vyloučena tím, že se zjištěná hladina
alkoholu jeví po odečtení tzv. fyziologické hladiny (0,20 g/kg) marginální“.
V souvislosti s marginálními hodnotami alkoholu nelze opomenout rozsudek Nejvyššího správní soud ČR
ze dne 12.5.2011, spis.zn.7 As 105/2010, ve kterém zaujal stanovisko, „že odpovědnost za přestupek
dle § 125c odst.1 písm. b) nepřichází v úvahu, pokud existují rozumné důvody (časový odstup pití
alkoholických nápojů, jejich množství
a standardní odbourávání alkoholu), pro které se řidič důvodně mohl domnívat, že již pod vlivem
alkoholu v době jízdy není, přičemž důkazní břemeno stran vyvrácení takových důvodů by měl nést
správní orgán.“ Názor sedmého senátu Nejvyššího správního soudu považuji za nesprávný a velmi
nešťastný. Netřeba zdůrazňovat, že takový postup je v praxi naprosto nerealizovatelný. Správní
orgán by musel za pomocí svědeckých výpovědí (neboť jiné důkazy téměř nepřipadají v úvahu)
prokazovat, že obviněný skutečně od poslední doby požití alkoholu, kterou uvedl, žádný další
alkohol nevypil. Nehledě na to, že prokázat svědeckými výpověďmi požité množství a obsah alkoholu
ve vypitém nápoji tak, aby neexistovaly sebemenší pochybnosti, je v praxi zcela vyloučeno. Řidiči,
u kterých bude zjištěno marginální množství alkoholu, by se fakticky stali nepostižitelnými, což ve
svém důsledku povede k ohrožení zájmu chráněného zákonem o silničním provozu. K obdobným závěrům
dospěl pátý senát ve svém rozsudku ze dne 20. května 2012, spis.zn. 5 As 126/2011, když
konstatoval, že „že povinnost správního orgánu prokazovat pravdivost tvrzení ohledně množství a
způsobu předchozího pití alkoholu, je v praxi nemožné a velmi zneužitelné, neboť poskytují účinný
návod každému, kdo se neztotožňuje s principem nulové tolerance alkoholu.“ Vzhledem k tomu, že pátý
senát Nejvyššího správního soudu ČR dospěl k odlišnému právnímu názoru než sedmý senát, v souladu
s ustanovením § 17 s.ř.s. postoupil věc k rozhodnutí rozšířenému senátu. Nezbývá než vyčkat, jak
tuto spornou otázku rozhodne Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu. [77]
Řidič, který se přes výzvu podle § 5 odst. 1 písm. f) odmítne podrobit vyšetření, zda při řízení
vozidla nebo jízdě na zvířeti nebyl ovlivněn alkoholem, ačkoliv takové vyšetření není spojeno s
nebezpečím pro jeho zdraví, se dopouští přestupku dle § 125c odst. 1 písm. d) zákona o silničním
provozu. Účelem zmíněného ustanovení zákona o přestupcích je umožnit příslušným orgánům provést
opatření nezbytná ke zjištění, zda řidič neřídil vozidlo pod vlivem alkoholu, a to právě uložením
povinnosti řidiči se v takové situaci podrobit nezbytným vyšetření. Odmítnutím této povinnosti
řidič zmaří možnost zjistit, zda byl či nebyl při řízení vozidla pod vlivem alkoholu, čímž ohrozil
zájem chráněný právní úpravou o silničním provozu.[78] Tabákový zákon v ustanovení § 16 odst.2
předvídá učinění výzvy k odbornému lékařskému vyšetření, pokud řidič vozidla odmítne orientační
dechovou zkoušku. Další případy, kdy je výzva oprávněného orgánu důvodná, lze vyčíst v rozsudku
Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 3. 2010, spis.zn. 5 As 24/2009 - 65, ve kterém soud shledal,
že „stanovení § 5 odst. 1 písm. f) zákona č. 361/2000 Sb., o silničním provozu, ve spojení s
§ 16 zákona č. 379/2005 Sb., o opatřeních k ochraně před škodami působenými tabákovými výrobky,
alkoholem a jinými návykovými látkami, již striktně neváže povinnost řidiče podrobit se lékařskému
vyšetření, zda není ovlivněn alkoholem, na pozitivní výsledek předchozí dechové zkoušky.
Rozhodující podle této právní úpravy je výzva policisty nebo strážníka obecní policie k podstoupení
lékařského vyšetření. Taková výzva ovšem může být opodstatněná pouze v případě, kdy na základě
orientační dechové zkoušky či na základě jiných indicií vznikne důvodné podezření, že kontrolovaná
osoba řídí vozidlo pod vlivem alkoholu. Neuposlechnutím takové opodstatněné výzvy se řidič dopouští
přestupku dle
§ 22 odst. 1 písm. d) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích[79].“ Skutkovou podstatu předmětného
přestupku naplní řidič taktéž v případě, že účast na lékařském vyšetření podmíní nesplnitelnou
podmínkou (např. odvozem spolujezdce). [80] Povinnosti podrobit se lékařskému vyšetření se řidič
nemůže zprostit ani tvrzením o zdravotním riziku ve vztahu k odběru krve
a časovou zaneprázdněností ve vztahu k odběru moči.[81]
S naplněním skutkové podstaty přestupků dle § 125c odst.1 písm. b) až d) zákona
o silničním provozu spojuje tento zákon sankce, jenž jsou upraveny v § 125c odst.4 písm. a) a písm.
c) ve spojení s odst.5. Za přestupek podle ustanovení § 125c odst.1 písm. b) uloží správní orgán
řidiči vozidla pokutu v rozmezí od 2 500 Kč do 20 000 Kč a zákaz řízení spočívající v zákazu řízení
motorových vozidel od šesti měsíců do jednoho roku. Pokutou v rozmezí od 25 000 Kč do 50 000 Kč a
zákaz činnosti od jednoho roku do dvou let, bude stižen řidič vozidla za spáchání přestupku dle §
125 odst.1 písm. c) nebo § 125 odst.1 písm. d) zákona o silničním provozu. Z textu ustanovení §
125c odst. 5 je zřejmé, že zákaz činnosti musí být uložen souběžně s pokutou a diskreční pravomoc
uplatní správní orgán pouze při určení konkrétní délky zákazu v rámci zákonem vymezeného rozmezí.
V této souvislosti lze dodat, že zákaz činnosti nelze uložit cyklistovi, když k jízdě na kole není
zapotřební zvláštního povolení nebo oprávnění a nepatří tak do okruhu činností, na něž se vztahuje
ustanovení § 14 odst.1 zákona o přestupcích. Tento závěr je nutné také aplikovat na osobu, která po
požití alkoholu jela na zvířeti, případně řídila jiné nemotorové vozidlo než kolo, za předpokladu,
že nebude naplněna některá z podmínek stanovených v § 14 odst.1 zákona
o přestupcích.
Z pohledu sankcí je zřejmé, že zákonodárce považuje řízení pod vlivem alkoholu za závažné ohrožení
bezpečnosti silničního provozu, neboť z dopravních přestupků, spáchaných fyzickými osobami, jsou
nejpřísněji postižitelnými.
