Z judikatury citované přímo ve vyjádření, tedy rozsudku Nejvyššího správního soudu č. 7 As 105/2010 - 101, kde se projednával velmi analogický případ, vyplývá:
V první řadě je třeba v dalším řízení posoudit, zda se lze spokojit s tvrzením stěžovatele, že vypil v den předcházející řízení vozidla v době mezi den mezi 17:00 a 24:00 h 6 dvanáctistupňových piv. Pokud nevyjde najevo, že stěžovatelova tvrzení jsou nepravdivá, bude třeba se zabývat konkrétním průběhem požívání tvrzených šesti piv, zejména, zda stěžovatel požil uvedená piva postupně v zásadě stejným tempem (tj. zhruba jedno pivo zhruba za o něco více než hodinu), anebo zda v určité době pil rychleji než předtím nebo potom. V případě, že nevyjde najevo nic nad rámec dosud zjištěného, bude třeba vycházet z takového skutkového stavu, který vyplývá ze spisu a který vychází z tvrzení stěžovatele. Na základě uvedených skutkových zjištění bude třeba určit, v jakou dobu by vzhledem k době požívání alkoholických nápojů a množství, které stěžovatel požil, byl alkohol v jeho krvi při normálním průběhu odbourávání vzhledem k pohlaví a hmotnosti stěžovatele zcela odbourán. Přitom lze vycházet z údajů, které jsou obecně dostupné a určené řidičům nacházejícím se v takové situaci. Právě na základě takových údajů si řidič může a má činit úsudek o tom, zda ještě je pod vlivem alkoholu z alkoholických nápojů, které požil, a zda tedy již může řídit vozidlo.
Vyplyne-li z uvedených úvah a výpočtů, že stěžovatel se mohl rozumně domnívat, a to včetně jisté bezpečnostní časové rezervy, že alkohol v jeho těle již byl v 11:56 h zcela
odbourán, nelze v takovém případě zásadně dospět k závěru, že stěžovatel skutkovou podstatu definovanou v § 22 odst. 1 písm. b) zákona o přestupcích nenaplnil z vědomé nedbalosti, řídil-li v tuto dobu vozidlo. Opačný závěr by bylo možno učinit, ledaže by bylo zjištěno, že stěžovatel věděl, anebo nevěděl, ale měl a mohl vědět, že alkohol odbourává obecně (kvůli např.
své dlouhodobé zdravotní anomálii) nebo v daném konkrétním případě (třeba proto, že trpí incidentními, přechodnými potížemi, o nichž lze mít za to, že normální průběh odbourávání
alkoholu mimořádně zpomalují) pomaleji, nežli je obvyklé, a přesto řídil. Pak by jeho zavinění v úvahu přicházelo, a to případně i ve formě úmyslu. Pro závěr o zavinění stěžovatele je tedy
nezbytné, aby bylo prokázáno, že neměl vzhledem k okolnostem přiměřené důvody pro závěr, že (již) alkohol v jeho krvi není. Řidič je v takovém případě, nemá-li konkrétní důvody k jinému
závěru, zásadně oprávněn vycházet z presumpce předvídání normálního fungování svého organizmu.
