Rozdíl mezi krádeží a neoprávněným užíváním cizí věci spočívá v tom, že u neoprávněného užívání cizí věci má pachatel v úmyslu užívat věc pouze přechodně, tj. od počátku má v úmyslu věc vrátit (např. pachatel si bez vědomí majitele opatří klíče od auta a má v úmyslu se s autem projet a následně ho vrátit). Pokud však pachatel od počátku s vrácením věci nepočítá a věc si přisvojí, tj. začne s ní nakládat jako s vlastní (opatří si klíče a má v úmyslu si auto ponechat nebo ho prodat, rozřezat na náhradní díly apod.). Skutečnost, že se takovémuto pachateli jeho úmysl nepodaří (je zastaven Policií ještě dřive, než auto prodal nebo rozřezal), nic to nemění na kvalifikaci skutku jako krádeže. Pořád jde o krádež bez ohledu na to, že se s autem nic nestalo a majiteli se vrátilo. Stranou nechme prokazování, pochopitelně že se to obhajoba bude snažit překvalifikovat na neoprávnněné užívání cizí věci.
Zároveň vidím problém se slovy, jestliže prokáže. Spáchání trestného činu se prokazuje pravomocným rozsudkem nebo trestním příkazem soudu. Osobně to vidím tak, že pokud provozovatel nevytáhne rozsudek nebo trestní příkaz soudu, kde byla konkrétní osoba odsouzena za "odcizení" auta, nesplnil podmínku, že má prokázat, že bylo auto odcizeno. Ještě bych si uměl představit situaci, že provozovatel odcizení vozidla nahlásí na Policii a Policie proti konkrétní osobě zahájí trestní stíhání pro podezření ze spáchání přečinu krádeže. Pak by mohl správní orgán přerušit řízení a vyčkat rozhodnutí soudu nebo státního zástupce. To by asi ale proti osobě blízké nebylo úplně to, co by provozovatel chtěl.