Povinnost 3 roky neukládá zákon, nic takového se tam nepíše.
Nic takového jsem nikdy netvrdil. O judikátu NSS a jeho obsahu jsem se zmínil v příspěvku #41. Ale napříště si dám pozor, abych oddělil informace podložené zněním právního předpisu od informací založených na judikatorním výkladu znění právního předpisu. Děkuji za upozornění.
Mám za to, že je rozdíl mezi "osobou, které provozovatel svěřil vozidlo" a "osobou, o které provozovatel tvrdí, že jí svěřil vozidlo".
To je triviální skutečnost. Zákon ovšem nepracuje s údajem
"osoba o které provozovatel tvrdí, že jí svěřil vozidlo". Nerozumím tedy kam míří Vaše úvaha.
Podle ustanovení § 132 o. s. ř.
důkazy hodnotí soud podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci.
V řízení před správním orgánem je tvrzení provozovatele také pouze jedním z důkazů, a je na správním orgánu jak vyhodnotí jeho věrohodnost.
Mnohem významnější je rozdíl mezi "osobou které provozovatel svěřil vozidlo" a "osobou která řídila vozidlo v okamžiku spáchání přestupku". Soudci NSS Bejčková, Husseini a Mrákota si v judikátu konstantně pletli tyto
dva údaje, které mohou být odlišné.
- Je to zřejmé již ze znění právní věty (nepravdivé tvrzení v posledním souvětí).
- Dále z toho, že v odstavci 28 písm. a) judikátu soud zmínil přestupek podle § 125d/1/e zákona, který se ovšem nijak netýká znalosti/neznalosti osoby řidiče v okamžiku spáchání přestupku.
- Dále jsou tam uvedena tvrzení, která nemají obecnou platnost: soud je nesprávně formuloval jako Obiter dictum v odstavci 33 rozsudku, věta druhá a třetí.
Závěry rozsudku 10 As 173/2022 - 40 se vztahují pouze na ten speciální případ, kdy je prokázáno, že provozovatel znal totožnost řidiče vozidla v okamžiku spáchání přestupku. V tomto konkrétním případě se totiž provozovatel chytil do vlastní pasti: tvrdil, že řidičem byla osoba blízká (tudíž mu její totožnost musela být známa).
