V jedné kauze nabralo kočkování se správním orgánem zajímavý směr: po sérii různých námitek, stížností atp. jsme se ocitli cca měsíc před prekluzí, když SO1 - aniž by byla pravomocně vyřízena celkem solidně podložená námitka podjatosti OÚO - vydal prostřednictvím této OÚO rozhodnutí o vině. Nadto tak učinil v době, kdy nebyla žádným způsobem vyřízena ani žádost obviněného o nařízení konání ústního jednání, a tedy po mém soudu jednal SO1 zjevně nezákonně a pouze za účelem "restartu" lhůty pro zánik odpovědnosti za přestupek. Takové jednání je sice na hraně TČ zneužití pravomoci úřední osoby (obviněného na daném SO opravdu nemají rádi), ale podávat TO nejspíš nemá smysl, jistě by bylo odloženo.
Má smysl v dané situaci argumentovat tím, že z nálezu ÚS Pl. ÚS 15/19 zřetelně vyplývá, že ÚS považuje prekluzivní lhůtu za součást práva materiálního, nikoli procesního, a tedy účelovým vydáním rozhodnutí, jehož jediným smyslem bylo předejít uplynutí lhůty pro zánik odpovědnosti za přestupek (neboť OÚO si mohla a měla být vědoma, že napadené rozhodnutí je přinejmenším ze shora popsaných důvodů nezákonné, ergo bylo jeho vydání pouhým naschválem z její strany), bylo zásadním způsobem omezeno materiální právo odvolatele na obhajobu?
Nebo lze nějakým způsobem přimět SO2, aby uznal nicotnost takového zjevně nezákonného rozhodnutí? Případně jiné nápady?