Souhlasím s tím, že s tou analogií je potřeba zacházet opatrně, resp. jsem si toho vědom. V rámci prohledávání judikatury jsem ale nenašel žádný case, kde by se NSS vyjádřil přímo k doručení nahlédnutím do spisu. V rámci prohledávání tohoto fóra jsem narazil pouze na analogii právě k civilnímu procesu, a to v
tomto vláknu. Nicméně i v té civilní rovině jsem našel čerstvý rozsudek
NS ze dne 2. 2. 2022 sp. zn. 27 Cdo 348/2021, kde se variantu doručení nahlédnutím snažily protlačit nižší instance. NS to shodil právě v tom duchu, jak jsem to původně myslel, že prostě "doručení" může proběhnout pouze, pokud úkon doručení probíhá:
[25] Nahlížení do spisu je realizací práva (nikoli povinnosti), jež nelze bez dalšího považovat za okamžik, kdy byla účastníku řízení doručena soudní písemnost, neboť při něm není vyvíjena žádná aktivita soudu směřující k doručení písemnosti [srovnej obdobný závěr týkající se doručení hmotněprávního jednání (úkonu) vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2021, sp. zn. 28 Cdo 1524/2020].
Veřejné moci nic nebrání využít přítomnosti účastníka řízení/jeho zástupce při nahlížení, iniciovat úkon doručování a písemnost doručit. Doručení prostým nahlédnutím je ale za mě holý nesmysl, protože tím by
stricto sensu nahlížeči plynula z úkonu nahlédnutí do spisu povinnost obeznámit se se všemi listinami, které jsou ve spisu založené, neboť okamžikem nahlédnutím se považují za doručené. Tím však jednak dochází k převrácení institutu nahlížení do spisu naruby, jednak se tím generuje povinnost, která není nikde v písemné formě zakotvena.
Uznávám, že v našich poměrech to vypadá naprosto banálně, protože správní spisy u banálních přestupků se u běžného smrtelníka vejdou do 50 stran. Jenže banální přestupky tvoří zlomek správního práva a jsou správní řízení, kde takový správní spis může nabobtnat na řádově desítky až stovky stránek - a v takovém případě je nemyslitelné, že by účastník přišel nahlédnout a vznikala mu povinnost celý ten spis projít a hledat, zda mu náhodou správní orgán "nedluží" nějakou písemnost. V případě, že by takto mělo být doručováno rozhodnutí, kterým se mění práva a povinnosti účastníka řízení, by mohl takový výklad ("nahlédnutím je doručeno") vést k faktickému znemožnění přístupu účastníka řízení k právu na spravedlivý proces a na soudní ochranu.
Kromě toho je na účastníku řízení, v jakém rozsahu své právo nahlížet do spisu využije, tj. zda bude nahlížet do spisu jako celku, nebo si jde jen pro jednu konkrétní listinu. Ta druhá varianta není neobvyklá, tj. pokud by mělo být doručeno, tak jde o zásah do práva účastníka, a to navíc za situace, kdy má správní orgán v ruce naprosto primitivní, leč 100% účinný nástroj, jak dosáhnout doručení standardní cestou - vyhotovím a předám stejnopis, sepíšu protokol o doručení, pokud účastník odmítne podepsat nebo převzít, tak fikce a je hotovo.
Nadto písemnosti, u kterých by bylo možné o doručení nahlédnutím uvažovat, lze rozdělit do dvou skupin. V první skupině jsou písemnosti, kde byla písemnost vyhotovena, založena do spisu a její řádné doručení se nachází v nějakém stadiu procesu (ještě neodešla/už odešla/zrovna se válí na poště/už je uložená). Ve druhé skupině jsou písemnosti, kde řádné doručení selhalo, přičemž toto selhání mohl způsobit sám správní orgán (viz. např. citovaný rozsudek NS, tam to v rámci soudu vůbec nedali k doručení), nebo jde o obstrukci ze strany účastníka řízení. Tzn. majoritní zastoupení zde mají písemnosti, kdy řádné doručení neproběhlo nikoliv vinou účastníka řízení, a v takovém případě je naprosto absurdní
de facto trestat účastníka řízení tím, že by byl při nahlížení zatížen nějakou povinností nad rámec ustanovení správního řádu, v některých případech dokonce za chyby, které vygeneroval správní orgán. Zbytková množina kverulantů rovněž nemůže doručení nahlédnutím odůvodnit, neboť správní orgán má pořád v ruce doručení do rukou účastníku přímo na místě.
To mmj. není v rozporu s tím, když do protokolu o nahlížení účastník explicitně uvede, že se s písemností obeznámil.
K tomu se nabízí dvě řešení - buďto by se muselo rozlišovat, který správní spis je účastník ještě schopen jaksi obsáhnout v rámci svého nahlížení tak, že by na něm bylo možné vyžadovat seznámení se s celým jeho obsahem, nebo nelze takovou povinnost na účastníku vynucovat nikdy. A v případě rozlišování by se pomyslná hranice hledala mmj. s ohledem na odlišné okolnosti případu velmi těžko.