Nejdřív odpověď na jedinou explicitně položenou otázku, zda se to dá napadnout u ÚS. Ano i ne. Ano v tom smyslu, že budete-li jako váš robotický vysavač poznávat svět výhradně metodou „průzkum bojem“ a jednou se stane, že místo obvyklého nárazu do zdi vypadnete z 50. patra na ulici, tak se jistě můžete cestou ústavní stížnosti domáhat toho, že vyhozením z okna (resp. nezabráněním vypadnutí z okna) bylo porušeno nějaké vaše ústavní právo (nenajdete-li nic konkrétnějšího, tak třeba i jen právo plynoucí z čl. 1(1) Ústavy). Zda to bude mít naději na úspěch bude záležet na konkrétní situaci - ale jistě cítíte, že bude muset jít o něčím výjimečný případ, nikoliv běžnou životní situaci, kterou drtivá většina těch, kteří se v ní ocitají, zvládá bez katastrof (buď příslušné regulace dodržují, nebo, což je v praxi mnohem častější, většinou dodržují a zároveň zvládají řídit rizika plynoucí z toho, že občas něco poruší).
Ne v tom smyslu, že ÚS není suverénem (ve smyslu slavného Schmittova výroku o tom, kdo rozhoduje o výjimečném stavu). Nemůže, i kdyby chtěl, pomocí vyjadřovacích prostředků, které má k dispozici, zrušit současný systém, a vyhlásit nějaký jiný (např. že dokud držitel DS nedostane touto cestou upozornění na nějakou ze zákona plynoucí povinnost, tak tuto povinnost nemá). ÚS je pouze tzv. negativní zákonodárce (navíc omezený tím, že sám nemá iniciativu, ta musí přijít s návrhem) a počítá se s tím, že tato pravomoc bude využívána chirurgicky, nikoliv že na základě stížnosti Medojeda, který dostal pokutu za to, že v tramvaji neměl roušku, bude zrušen celý právní řád se vzkazem do Parlamentu, že má rok na to, aby vymyslel a zavedl něco jiného, co lépe naplní ideu materiálního právního státu ...
A teď stručně k otázkám, co zůstaly mezi řádky. Jde reagovat dvěma způsoby - cynicky a filosoficky. Cynik hájící systém by vám vzkázal zhruba toto.
Ad "není v kapacitách znát, sledovat, chápat ..." ano, není, ale to se ani po nikom nevyžaduje. To je mimochodem druhá nejlepší odpověď na fízlí pokusy o konverzaci typu "pane řidiči, víte ...?" - "nevím, ani nejsem povinnen to vědět" - "takže vy mi tvrdíte, že neznáte tak zásadní pravidlo provozu jako ...?" - "ano, přesně tak, nejsem povinen pravidla znát, jsem pouze povinen se jimi řídit" - "#*%@!?". Lidi nedodržují obecně závazné normy proto, že by si po nocích četli sbírku zákonů a všechny úřední desky v okolí. Nepočítáme-li ty, kteří normy cíleně porušují (a kteří skutečný obsah norem, které porušují, obvykle i dobře znají, rozhodně lépe, než průměr společnosti), pak se reálně lidi neřídí právem, jaké je, ale takovým, jaké se domnívají, že je. Říká se tomu právní povědomí. A je každého věc, jak si ho bude budovat, z jakých zdrojů čerpá i jak moc detailními informacemi si bude svinit hlavu. Ano, není reálné ani mít v hlavě celou sbírku zákonů ani nikdy nic neporušit, ale je zcela reálné vědět dost na to, aby v tom, co člověk dělá běžně, měl pevnou půdu pod nohama, a u věcí, které jsou pro něj nové, aby mu včas zablikala v hlavě kontrolka a případnou regulaci si dohledal (nebo se někoho zeptal).
Na filosofickou odpověď není na tomto prakticky zaměřeném fóru prostor. Nicméně rozpínavost právního řádu, obecně přeregulovanost, a v té souvislosti i budoucnost principu ignorantia iuris non excusat je čím dál intenzivněji předmětem akademického zájmu, prací na toto a příbuzná témata i úvah de lege ferenda lze najít mnoho. Většinou jsou odpovědi spatřovány v technologiích, umělé inteligenci atp. - což tedy mě osobně naplňuje více hrůzou než nadějí, ale sleduji to jen z dálky.
Autor
Téma: Zase roušky, jak se má člověk dozvědět, jaké má povinnosti? (Přečteno 7795 krát)