Ten druhý také:
https://web.archive.org/web/20160312213155/http://www.mobilita2014.cz/?p=151
Správní delikt provozovatele vozidla v praxi. Díl II.
7.8.2014 Napsal m14admin
V předchozí části pojednání o správním deliktu provozovatele vozidla jsme popsali stručně průběh řízení v případě porušení ustanovení ZPPK, které bylo zjištěno prostřednictvím automatizovaného technického prostředku používaného bez obsluhy při dohledu na bezpečnost provozu na pozemních komunikacích nebo pokud se jedná o neoprávněné zastavení nebo stání. Dále jsme uvedli na pravou míru nejčastější omyly, které kolují mezi motoristickou veřejností.
Nyní se podíváme, jakým způsobem se s novým ustanovením vypořádaly úřady. Jak se mohlo už mnoho řidičů přesvědčit na vlastní kůži, úředníci tento postup projednání porušení pravidel nejen užívají, ale našli také způsob, jak jej obratně nadužívat a vykládat v neprospěch řidiče.
1. Úřady se snaží stíhat postupem podle § 125h (zaslání výzvy) a podle § 125f (jiný správní delikt fyzické osoby) i taková porušení pravidel, které takto stíhat nelze.
Zejména se jedná o případy, kdy se nejedná o přestupek uvedený v zákoně č. 361/2000 Sb. Jako jiný správní delikt FO lze projednat pouze v případě, že porušení povinností řidiče nebo pravidel provozu na pozemních komunikacích vykazuje znaky přestupku podle ZPPK. V případě skutků, které jsou jako přestupky označeny v jiných zákonech, takto postupovat nelze. Například v případě neoprávněného záboru veřejného prostranství vozidlem nelze stíhat provozovatele pro správní delikt, protože se jedná o přestupek podle § 47 odst. (1) pís. h) zákona č. 200/1990 Sb.
Do stejné kategorie spadá i další pokus správních orgánů získat „rychlé peníze“, a to sice extenzivní výklad ustanovení o správním deliktu FO i na porušení povinnosti plynoucí ze značky „Stůj, dej přednost v jízdě“. Vymezení pojmů „zastavení“ a „stání“ viz § 2 ZPPK.
Jiným případem je snaha deklarovat měření rychlosti provedená zařízením s lidskou obsluhou, například laserovým ručním měřičem nebo radarem Ramer umístěným ve vozidle PČR za měření prováděná automatickým zařízením bez obsluhy. Důvod k takovému postupu je i zde zřejmý – ustanovení o objektivní odpovědnosti provozovatele vozidla dává provozovateli podstatně menší prostor k obraně, zatímco úřad zbavuje povinnosti zabývat se zaviněním i osobou viníka. Jinak řečeno, místní a státní správa rezignuje na nalezení pachatele a upřednostňuje dosažení postihu, tedy i výběr požadované částky do městské pokladny. Zpravidla je ustanovení § 125f odst. (2) pís. a) například obcházeno tak, že je do formuláře o měření doplněna kolonka „měření bylo provedeno automatickým zařízením“, do které je formálně vepsáno „ano“. V případě, že se provozovatel domáhá v dalším řízení toho, že měření bylo skutečně provedeno automatickým prostředkem bez obsluhy, argumentuje úřad tím, že příslušné zařízení disponuje automatickým módem, kdy se od něj obsluha vzdálí a zařízení dále pracuje samočinně. Například Městský úřad v Benešově takto „ošetřil“, pravděpodobně ve spolupráci s policií, měření prováděné přístrojem Ramer 7CCD vestavěném ve vozidle Škoda Felicia. Přitom manuál v uvedenému měřiči předpokládá, že přístroj je po dobu měření obsluhován. Doporučujeme řidičům, aby i přes uvedenou argumentaci trvali na tom, aby správní orgán provedl řádné dokazování, že byla podmínka bezobslužnosti automatického zařízení naplněna, protože pouhé konstatování, že tomu tak bylo nebo že to je technicky možné zjevně nepostačuje.
2. Hrozba stíháním za „správní delikt“ je používána k tomu, aby řidič zaplatil pokutu na místě.
Popsaný postup jsme zaznamenali v souvislosti s obecní policií a nikoli Policií ČR, ačkoli ani tam nelze popsaný postup vyloučit. Podstatou problému je, že jednotlivci uvedených složek jsou různými způsoby motivováni k tomu, aby vybrali co nejvíce pokut v hotovosti.
Řidič byl zastaven příslušníky obecní policie a bylo mu sdělováno obvinění z přestupku, kterého se měl dopustit tím, že ve stejný den, zhruba před půl hodinou, vjel autem do ulice, do které je zakázán vjezd všech motorových vozidel kromě dopravní obsluhy. Řidič a provozovatel vozidla v jedné osobě připustil, že se jeho vozidlo v ulici nacházelo, ale odmítal ve věci vypovídat dále s tím, že nebude řešit domnělý přestupek blokově a trvá na projednání ve správním řízení. Na to mu bylo strážníky sděleno, že „to předají na obec a bude se to řešit jako správní delikt, kde je pokuta deset tisíc“. Takové sdělení je samozřejmě zcela nesmyslné. Především není naplněna ani jedna z podmínek pro zahájení řízení o správním deliktu, dále je zavádějící i sdělovaná výše pokuty, kdy částka 10000 Kč je pouze omezením maximální výše pokuty. Zjevně zde strážník kalkuloval s tím, že sousloví „správní delikt“ spolu s domnělou výší pokuty bude působit dostatečně hrozivě a on výběru pokuty na místě v podstatně nižší částce nakonec dosáhne. Řidičům doporučujeme v podobných případech podat na strážníka, který takto postupuje, stížnost k starostovi obce nebo členu rady města pověřenému řízením obecní policie.
3. V dalším řízení o správním deliktu dochází k porušování práva na spravedlivý proces
V případě, že řidič nezaplatí v 1. fázi „určenou částku“, tedy odpustek v typické výší 400-700 Kč, pokračuje úřad v zjišťování pachatele přestupku, tedy osoby, které vozidlo v předmětnou dobu řídil. Tento krok je prováděn formálně s cílem co nejrychleji přejít k stíhání provozovatele pro správní delikt. Například Magistrát hl. m. Prahy ani nepředvolává provozovatele k podání vysvětlení, ale zasílá mu jakousi výzvu k tomu, aby označil řidiče. Tento „návod k udání“ nepokládáme však za řádné podání vysvětlení, protože tímto způsobem nelze splnit některé náležitosti, které podání vysvětlení má (například ztotožnení osoby podávající vysvětlení nebo její řádné poučení).
V následném řízení s provozovatelem je velmi často ignorována povinnost oznámit účastníkovi řízení, že je s ním vedeno řízení. Oznámení musí obsahovat označení správního orgánu, předmět řízení, jméno, příjmení, funkci nebo služební číslo a podpis oprávněné úřední osoby a může být spojeno s jiným úkonem správního řízení.
Úřady dále neprovádějí ani ústní projednání, protože podle jejich výkladu zákona jim zákon ukládá tuto povinnost pouze v případě přestupků. Jsme toho názoru, že úřad nemůže rezignovat na ústní jednání, které má vliv na naplnění účelu řízení a které je významným procesním krokem pro předkládání tvrzení a uplatnění důkazů ve prospěch účastníka jen proto, že podle jeho právního názoru nemusí. Doporučujeme proto řidičům, aby na provedení ústního jednání nadále trvali a uplatnili v něm veškerá tvrzení na svoji obranu. V případě, že správní orgán bude ústní jednání odmítat, lze toto uplatnit jako jeden z odvolacích bodů.
Nelze v žádném případě opomenout, že i na rozhodování o správních deliktech dopadají požadavky čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (č. 209/1992 Sb.):
„Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu.“
Ve vztahu k trestání za správní delikty upravované zákonem o odpadech byly ostatně standardy této Úmluvy aplikovány již v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 6 A 126/2002 (č. 461/2005 Sb. NSS), kde bylo mimo jiné judikováno:
“Také trestání za správní delikty musí podléhat stejnému režimu jako trestání za trestné činy a v tomto smyslu je třeba vykládat všechny záruky, které se podle vnitrostátního práva poskytují obviněnému z trestného činu. Je totiž zřejmé, že rozhraničení mezi trestnými (a tedy soudem postižitelnými) delikty a delikty, které stíhají a trestají orgány exekutivy, je výrazem vůle suverénního zákonodárce; není odůvodněno přirozenoprávními principy, ale daleko spíše je výrazem trestní politiky státu. Bylo by ostatně možno na mnohých případech z historického právního vývoje dokumentovat, že např. snaha účelově snížit nepříznivě se vyvíjející počty spáchaných trestných činů vedla v některých případech ke změnám zákonů, přesouvajícím trestné činy méně závažné do kategorie přestupků, anebo na druhé straně rozmáhající se drobné delikty byly novelami zákonů přesunuty do kategorie činů soudně trestných.
Z těchto důvodů – a přinejmenším od okamžiku, kdy byla ratifikována Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod – není rozhodné, zda pozitivní právo označuje určité deliktní jednání za trestný čin nebo za správní delikt. Zmiňuje-li se tedy uvedená Úmluva ve svém článku 6 odst. 1 o „jakémkoli trestním obvinění“, je třeba záruky v této souvislosti poskytované tomu, kdo je obviněn, poskytnout shodně jak v trestním řízení soudním, tak v deliktním řízení správním. Tímto způsobem ostatně vykládá Úmluvu stabilně i judikatura Evropského soudu pro lidská práva. (..)”
Stejně tak rozsudek Nejvyššího správního soudu ČR čj. 8 As 17/2007-135, který obsahuje následující právní větu:
„Trestnost správních deliktů se řídí obdobnými principy jako trestnost trestných činů. Je proto např. vyloučen souběh správních deliktů tam, kde se jedná o pokračující, hromadný nebo trvající delikt, pro trestnost jednání musí být naplněna i materiální stránka deliktu a krajní nouze je stavem vylučujícím protiprávnost jednání naplňujícího formální znaky deliktu.“
Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 14.5.2009, č.j. 7 As 28/2009-99, konstatoval, že „Zákon o přestupcích koncipuje řízení o přestupku v prvním stupni jako řízení s ústním jednáním za přítomnosti obviněného z přestupku. Ústním projednáním přestupku před správním orgánem I. stupně za účasti řádně předvolaného účastníka je tedy sledována a také garantována právní jistota spolehlivého zjištění skutkového stavu věci a prokázání viny či neviny, jakož i právo na spravedlivý proces. Vzhledem ke klíčovému významu ústního jednání v přestupkovém řízení a se zřetelem k závažnosti následků nedostavení se k tomuto jednání má zásadní význam (mimo řádného předvolání k projednání přestupku) i řádné posuzování dalších zákonných podmínek umožňujících projednat věc v nepřítomnosti obviněného z přestupku (odmítnutí obviněného dostavit se k projednání věci nebo nedostavení se obviněného z přestupku bez náležité omluvy nebo důležitého důvodu).“
Citace z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 6 A 126/2002 (č. 461/2005 Sb. NSS) „Bylo by ostatně možno na mnohých případech z historického právního vývoje dokumentovat, že např. snaha účelově snížit nepříznivě se vyvíjející počty spáchaných trestných činů vedla v některých případech ke změnám zákonů, přesouvajícím trestné činy méně závažné do kategorie přestupků, anebo na druhé straně rozmáhající se drobné delikty byly novelami zákonů přesunuty do kategorie činů soudně trestných” ostatně velmi výstižně popisuje i úvahy zákonodárce, když byl v rámci tzv. “skoncování s osobou blízkou” zaveden tzv. správní delikt provozovatele vozidla. Důvodem pro jeho zavedení byla mmj. snaha o zvýšení vymahatelnosti sankcí v případě přestupků zjištěných především automatickými radary konstruováním objektivní odpovědnosti provozovatele, tedy tak, aby nebylo nutné prokazovat osobu pachatele ani zavinění.
Stejně tak by úřad měl před vydáním rozhodnutí seznámit účastníka s podklady pro vydání rozhodnutí.
V třetím dílu seriálu okomentujeme rozsudky, které jsou relevantní k správnímu deliktu provozovatele vozidla a naznačíme možnosti dalšího postupu.