Okresní soud se nevypořádal s žalovatelem navrženými rozsudky v podobných věcech.
ÚS mu to v rozsudku
II. ÚS 4029/19 omlátil o hlavu.
28. Nejde tedy o to, že by se předmětný senát soudu nemohl od existující judikatury nikdy odklonit, ale měl by tento odklon právě ve vztahu k již existující judikatuře - natož pak k judikatuře vlastního soudu - přesvědčivě vysvětlit, k čemuž však v nyní projednávaném případě nedošlo (obdobně srov. cit. nález ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18). Zvláště za situace, kdy stěžovatel okresnímu soudu plnění požadavku na předvídatelnost soudního rozhodování „ulehčil“ tím, že mu sám předložil rozhodnutí obecných soudů v prakticky totožných věcech, kdy bylo jeho žalobnímu návrhu vyhověno, se měl okresní soud těmito důkazními návrhy zabývat a zejména se vypořádat s odlišnou argumentací, které se stěžovatel dovolával.
29. Pokud okresní soud ve vyjádření k ústavní stížnosti poukazuje na nezávislost soudců a jejich vázanost pouze zákonem, z čehož dovodil, že není vázán právním názorem jiných soudů (s výjimkou odvolacího) a proto považoval za nadbytečné provádět důkazy navrhovanými rozhodnutími jiných soudů, je třeba uvést, že
jakkoliv je rozhodování soudů založeno na vrchnostenském principu, je nanejvýš významné, aby byla soudní rozhodnutí přesvědčivá. Akceptace a legitimita soudů v podmínkách právního státu totiž nemůže být primárně založena na jejich mocenském působení, nýbrž na přesvědčivosti argumentace. Nezávislost a nestrannost soudů a soudců by proto neměla být vykládána tak, že se soudci nemají nechat „ovlivňovat“ jinými právními názory, nýbrž že předložené (alternativní) názory, pokud se s nimi neztotožní, mají co nejpřesvědčivěji vyvrátit, tedy překonat vlastní a kvalitnější argumentací. Zmiňovaná nezávislost soudců představuje pojistku proti jejich nepřípustnému ovlivňování ze strany jiných mocenských složek a také rozličných soukromých zájmů. Určitě však nemá být interpretována jako možnost soudců zcela ignorovat odlišné právní názory, které předestře účastník řízení. Jednoduše vyjádřeno, nezávislost soudců je systémová a zcela nezbytná podmínka efektivního fungování justice, nikoliv výraz intelektuální nadřazenosti soudců.
30. Tyto závěry Ústavního soudu přitom nelze interpretovat tak, že i v projednávané věci mělo být stěžovatelovu uplatněnému žalobnímu nároku vyhověno. Podstata tohoto nálezu spočívá v povinnosti okresního soudu stěžovatelem předložené důkazy, jež mají jednoznačně potenci ovlivnit rozhodnutí soudu, provést a následně se s nimi vypořádat v odůvodnění meritorního rozhodnutí ve věci. Přitom samozřejmě nadále platí, že názory ostatních obecných soudů mimo instanční závaznost nejsou pro rozhodnutí okresního soudu formálně závazné, okresní soud se s nimi však musí vypořádat a své závěry musí řádně odůvodnit. S nadsázkou řečeno, obecné soudy mají „soutěžit“ při plnění svého dominantního úkolu ochrany základních práv (čl. 4 Ústavy) a překonávat alternativní právní argumentaci, pokud se s ní neztotožňují, a nikoliv před ní „zavírat oči“.
