Omlouvám se za omyl. Čili Číkusův pirát se v odvolání bude dožadovat vlastního potrestání na základě svého přiznání?
Není důvod se omlouvat. Myšlenka, že nedává smysl odvolání do rozhodnutí, které pro účastníka skončilo nejlepším myslitelným výsledkem, byť by to bylo formálně možné, je velmi logická. Dokonce natolik, že v civilním procesu se v takovém případě dovozuje nedostatek legitimace k podání odvolání, byť z textu zákona to nijak neplyne - viz např. následující citace z komentáře k § 201 (shodně např. již historický, ale stále citovaný judikát Rc 62/1960):
Legitimaci k odvolání nemá účastník řízení bez dalšího. Z povahy odvolání jakožto řádného opravného prostředku vyplývá, že odvolání může podat jen ten účastník, kterému nebylo rozhodnutím soudu prvního stupně plně vyhověno, popřípadě kterému byla tímto rozhodnutím způsobena jiná určitá újma na jeho právech. Rozhodujícím přitom je výrok rozhodnutí soudu prvního stupně, protože existenci případné újmy lze posuzovat jen z procesního hlediska. Při tomto posuzování také nelze brát v úvahu subjektivní přesvědčení účastníka řízení, ale jen objektivní skutečnost, že rozhodnutím soudu mu byla způsobena určitá, třeba i nepříliš významná újma, kterou lze odstranit zrušením nebo změnou napadeného rozhodnutí. Oprávnění podat odvolání tedy svědčí jen tomu účastníku, v jehož neprospěch vyznívá poměření nejpříznivějšího výsledku, který soud prvního stupně pro účastníka mohl založit svým rozhodnutím, a výsledku, který svým rozhodnutím skutečně založil, je-li zároveň způsobená újma odstranitelná tím, že odvolací soud napadené rozhodnutí zruší nebo změní.V řízeních ovládaných správním řádem jsem na analogickou úvahu zatím nenarazil, ale taky jsem ani nepodával za sebe ani jiné odvolání v situaci, na kterou tato úvaha dopadá. Jednou jsem zkoušel prolomit výluku v § 82(1) SprŘ, že není přípustné odvolání jen proti odůvodnění - protože formálně sice účastník plně uspěl, ale odůvodnění bylo natolik nehorázné, že ho snad poškozovalo samo o sobě víc, než kdyby výrok byl méně příznivý. Skončilo to nemastně neslaně - odvolání bylo původně jen nutným krokem ke správní žalobě a zcela dle očekávání bylo jako nepřípustné odmítnuto, v odůvodnění ale SO2 všechny námitky fakticky vypořádal, umyl SO1 hlavu a uvedl nesmysly v původním odůvodnění na pravou míru, čímž opadl důvod dál bojovat (a především nedávalo smysl napadat toto odvolací rozhodnutí, proti kterému by ale formálně musela žaloba mířit).
V konkrétním řešeném případu je to trochu jiná situace. Zastavení je sice pro řidiče příznivé (a těžko říct, zda mu tím je, třeba jen nepřímo, způsobena nějaká újma), na druhou stranu to je jiný výsledek, než o který v řízení usiloval (je to sice řízení
ex offo, procesními návrhy není SO nijak vázán, ale i tak).
Prakticky ovšem dle SprŘ i o nepřípustném odvolání musí SO2 rozhodnout, a zde ať udělá cokoliv, bude to potenciálně sporné (bude si v zásadě muset vybrat mezi prolomením zásady zákazu změny k horšímu - pokud by mířil k uznání viny, popřením selského rozumu - pokud by doznání chtěl kreativně intepretovat, a omezením procesních práv účastníka - pokud by např. naznačeným způsobem dovodil nepřípustnost odvolání). Ať už SO2 udělá cokoliv, téměř vždy to bude zralé na zajímavou žalobu ...
Autor
Téma: Odvolání proti usnesení o zastavení řízení (Přečteno 5454 krát)