a jen bych doplnil — pokud se o námitce vydává usnesení a nikoliv „sdělení“, pak vydané Rozhodnutí o vině je neplatné, neb se úřad doposud nevypořádal s námitkou podjatosti, nemýlím-li se.
Co včil?
Podat odvolání na Kraj, aby zrušil Rozhodnutí, neb bylo vydáno v rozporu se zákonem. Ale pro sichr tam přidat další věci, jako je nedostatečné prokázání přestupku (úřad vycházel pouze z úředního záznamu), neprokázání materiálního aspektu a tak dále…
A hned na magistrát paralelně podat (tentokrát ke Kraji) další podjatost všech úředních osob na magistrátě, neb „nelze předpokládat, že magistrát vydá objektivní a zákonné rozhodnutí. Úřad nevydal usnesení o námitce podjatosti, nýbrž zaslal právně nezávazný přípis pod názvem „sdělení“, které zcela odporuje požadavkům § 68 odst. 3 správního řádu a to pro naprostou absenci důvodů výroků, označení podkladů pro jeho vydání a úvah, kterými se správní orgán řídil při jejich hodnocení. Veškeré výroky uvedené v tzv. „sdělení“ jsou navíc účelové, ryze subjektivní a neprozkoumatelné. Fakt, že úřad nerespektuje zákon a správní řád, je nezpochybnitelně prokázán právě tím, že úřad o námitce podjatosti nevydal usnesení, nýbrž zaslal jen jakýsi přípis pod názvem „sdělení“ a dál v přímém rozporu se zákonem pokračoval v přestupkovém řízení…. Úřednici magistrátu jsou evidentně finančně motivováni k vydáváním rozhodnutí o vině občana bez ohledu na skutečnosti a dikci zákona a proto jsou ve svém rozhodnutí ovlivněni nikoliv zákonem, ale svým mzdovým ohodnocením. Rozhoduje-li orgán územního samosprávného celku ve správním řízení ve věci, která se týká zájmu tohoto územního samosprávného celku (výběr pokut je plánovaným příjmem obce a potažmo tedy příjmem i správního orgánu>mzdy úředníků), je důvodem k pochybnostem o nepodjatosti úřední osoby dle § 14 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, její zaměstnanecký poměr k územnímu samosprávnému celku tehdy, je-li z povahy věci či jiných okolností patrné podezření, že v důsledku tohoto zaměstnaneckého poměru by mohl být její postoj k věci ovlivněn i jinými než zákonnými hledisky. Posouzení podjatosti by mělo být nazíráno principem, že nikdo nesmí být soudcem ve vlastní věci a že ve sporu mezi dvěma subjekty musí vždy rozhodovat nezávislý třetí subjekt. Integrální součástí práva na spravedlivý proces tak, jak je vymezeno v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, je garance toho, aby ve věci rozhodovala nezávislá a nestranná osoba. Nestrannost a nezaujatost této osoby je jistě jedním z hlavních předpokladů spravedlivého rozhodování a jednou z hlavních premis důvěry občanů a jiných subjektů práva v právo a právní stát. Podle § 14 odst. 1 správního řádu z roku 2004 každá úřední osoba, o níž lze důvodně předpokládat, že má s ohledem na svůj poměr k věci, k účastníkům řízení nebo jejich zástupcům takový zájem na výsledku řízení, pro nějž lze pochybovat o její nepodjatosti, je vyloučena ze všech úkonů v řízení, při jejichž provádění by mohla výsledek řízení ovlivnit.
Podmínkou vyloučení z rozhodování je nalezení důvodného předpokladu, že tato osoba může mít pro svůj poměr k věci v širším smyslu zájem na výsledku řízení. Na pojem poměr k věci v širším smyslu však nelze pohlížet jen subjektivně jako na individuální zájem na výsledku řízení například z důvodu kladných či negativních vztahů úřední osoby s účastníky řízení či z důvodu ekonomické závislosti na některém z účastníků řízení. Viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 1. 2008, č. j. 6 As 24/2007 - 89. V něm byl s odkazem na dosavadní judikaturu správních soudů učiněn závěr, podle něhož pracovníci obecního úřadu jsou vyloučeni z projednávání a rozhodování věci, pokud by měla obec jako jejich zaměstnavatel bezprostřední a soukromý zájem na výsledku rozhodnutí vydaného v přenesené působnosti daný tím, že by se od takového rozhodnutí odvíjel majetkový přínos pro obec. Jedním z předpokladů faktického uplatnění zásady rovnosti účastníků v řízení a spravedlivého rozhodnutí to, že rozhodující osoba by neměla být v žádné závislosti k jednomu z účastníků řízení. Dokonce lze úspěšně argumentovat, že jestliže jsou na soudce kladena tak přísná kriteria při
posuzování jejich možné podjatosti, pak tím ostražitěji by měla být vnímána a posuzována tato kriteria pro exekutivní aparát. V jeho případě totiž do značné míry absentují institucionální záruky chránící nezávislost jednotlivých úředníků, jak je známe u soudců. Proto v situaci, kdy by měla úřední osoba rozhodovat věc, která se jí týká potud, že je v určitém stupni objektivní závislosti k účastníku řízení, musí nastoupit obdobný mechanismus jako ve zmíněném rozhodování soudů a věc musí být delegována k rozhodnutí jinému správnímu orgánu…“
