Kraj narizuje, ze zadost ma byt vyrizena lepe, ale dle ocekavani vocad pocad, takze prikladam vyzivne zduvodneni, proc pozadavek na uhradu nakladu jeste rozhodne neni ztracen.
ROZHODNUTÍ
Krajský úřad Jihomoravského kraje, odbor dopravy (dále též jen „KrÚ JmK, OD“) rozhodl na podkladě stížnosti, jež podal pan xxxxx (dále jen „stěžovatel“, případně „žadatel“), ze dne 29. 07. 2019 ve věci žádosti o informace podané u Městského úřadu Bučovice (dále též jen „povinný subjekt“) dne 11. 03. 2019, vedené pod sp. zn.: OD-6595/2019-pal,
t a k t o:
Povinnému subjektu se podle § 16a odst. 6 písm. b) zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů, přikazuje, aby žadatelovu žádost ze dne 11. 03. 2019 vedenou pod sp. zn.: OD-6595/2019-pal v souladu se závěry uvedenými v odůvodnění tohoto rozhodnutí řádně vyřídil, a to lhůtě 2 týdnů ode dne vrácení věci a doručení tohoto rozhodnutí povinnému subjektu.Odůvodnění
KrÚ JmK, OD (dále také „nadřízený orgán“), předložil povinný subjekt spolu s příslušným spisovým materiálem stížnost žadatele podanou ve věci jeho žádosti o informace dle z. č.: 106/1999 Sb. o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „InfZ“).
Ze správního spisu vyplývá, že žadatel podal svou žádost dne 11. 03. 2019 prostřednictvím své datové schránky. Konkrétně touto žádostí požadoval informace související s písemností Městského úřadu Rosice „Součinnost při řešení přestupků a správních deliktů dle zákona č. 361/2000 Sb.“: 1) zda byl tento soubor povinnému subjektu doručen; 2) jakým způsobem byl povinným subjektem využit a pokud ano, tak v jakých číslech jednacích/spisových byla tato informace použita; 3) zda byl později seznam v tomto souboru uveden aktualizován a pokud ano, požádal o zaslání poslední verze tohoto seznamu (dále jen „Žádost“).
Na tuto Žádost reagoval povinný subjekt nejprve „Výzvou k doplnění žádosti o poskytnutí informace dle zákona 106/1999 Sb.“ a posléze rozhodnutím ze dne 13. 05. 2019, č. j.: MUB/OD-30608/2019 pal, kterým žádost dle § 14 odst. 5 písm. b) InfZ v celém rozsahu odmítl, neboť dle povinného subjektu byla tato žádost příliš obecná a žadatel ji v zákonné lhůtě neupřesnil. Toto rozhodnutí napadl odvolatel odvoláním, kterému odvolací orgán vyhověl, když rozhodnutí ze dne 13. 05. 2019 zrušil, a to rozhodnutím č. j.: JMK 87899/2019 ze dne 17. 06. 2019, a věc povinnému subjektu vrátil k novému projednání.
Dne 22. 07. 2019 pak povinný subjekt vyhotovil novou písemnost „Poskytnutí informace dle zákona č. 106/1999 Sb.“, č. j.: MUB/OD-42436/2019 pal, v které odpověděl na otázky pod body 1 a 3 žádosti, přičemž k bodu 2 odpověděl, že dotčená písemnost byla použita informativně, přičemž konkrétní případy povinný subjekt neeviduje a v případě, že bude žadatel trvat na sdělení jednotlivých případů, bude třeba tyto zjistit vyhledáváním, které povinný subjekt zpoplatní. Na tuto výzvu pak žadatel reagoval dne 29. 07. 2019 stížností na vyřízení žádosti o informace, kdy namítl, že informaci požadovanou pod bodem dva neobdržel a ani mu poskytnutí této informace nebylo odmítnuto. Taktéž nebyl ani informován o částce, kterou by vyhledávání informací stálo. Taktéž nebyl poučen. Žádá tedy o přikázání poskytnutí informace dle § 17 odst. 4 InfZ, a to zdarma.
Nadřízený orgán především konstatuje, že stížnost byla podána včas a osobou k tomu příslušnou (žadatelem o informace).
Co se pak kvalifikace stížnosti samotné týče, jde dle jejího obsahu (§ 37 odst. 1 správního řádu) o stížnost podle § 16a odst. 1 písm. c) InfZ, neboť žadateli byla informace poskytnuta pouze částečně, aniž by o zbytku žádosti bylo vydáno rozhodnutí o odmítnutí. Je přitom třeba upozornit, že byť žadatel ve své stížnosti uvedl, že se jedná o stížnost dle § 16a odst. 1 písm. a), b), c), i d) (přičemž označil sice ustanovení § 16, avšak vzhledem k tomu, že toto ustanovení se týká odvolání a nikoliv stížností, má odvolací orgán za zřejmé, že měl na mysli ustanovení § 16a), nelze se s touto kvalifikací stížnosti ztotožnit, neboť žádost nebyla vyřízena dle § 6 InfZ odkazem na zveřejněnou informaci (tj. nemůže jít o stížnost dle § 16a odst. 1 písm. a) InfZ), informace byla poskytnuta alespoň částečně (tj. nejde o stížnost dle § 16a odst. 1 písm. b) InfZ) a ani nebyla žadateli oznámena žádná požadovaná náhrada dle § 17 odst. 3 InfZ (což je ostatně jeden z argumentů stěžovatele), pouze byl poučen o tom, že ji povinný subjekt bude vyžadovat, bude-li žadatel na poskytnutí příslušných informací trvat (což však není totéž jako oznámení dle § 17 odst. 3 InfZ, tj. nemůže jít ani o stížnost dle § 16a odst. 1 písm. d) InfZ – stěžovatel nemůže rozporovat výši či oprávněnost úhrady, pokud žádná nebyla oznámena a povinný subjekt ji nepožadoval).
S tím taktéž souvisí, že v dané věci nelze postupovat postupem dle § 16a odst. 7 InfZ, který upravuje, jak nadřízený orgán rozhoduje právě o stížnosti podle odstavce 1 písm. d) InfZ, neboť není-li oznámená žádná úhrada, nepřichází v úvahu, že by její výši nadřízený orgán potvrdil či snížil. V dané věci tak bude nadřízený orgán postupovat dle ustanovení § 16a odst. 6 InfZ.
Nadřízený orgán se nejprve rozhodl vypořádat s odkazem stěžovatele na ustanovení § 17 odst. 4 InfZ, resp. s jeho žádostí o přikázání bezplatného poskytnutí požadované informace ve spojení s odkazem na řečené ustanovení. Stěžovatel má tedy za to, že povinný subjekt výše popsaným postupem nesplnil svou oznamovací povinnost dle § 17 odst. 3 InfZ a ztratil tak nárok na náhradu nákladů. Z ustanovení § 17 odst. 3 vyplývá, že bude-li povinný subjekt za poskytnutí informace požadovat úhradu, písemně tuto skutečnost oznámí spolu s výší úhrady žadateli před poskytnutím informace. Petit stěžovatele tak zřejmě vychází z názoru, že požadavek na úhradu nákladů za poskytnutí informací lze vznést pouze ve lhůtě 15 dnů od podání žádosti, což povinný subjekt neučinil a pouze deklaroval, že výši požadované úhrady oznámí, pokud na poskytnutí zbývající části požadovaných informací bude žadatel trvat. K zodpovězení otázky, zda nárok na úhradu nákladu skutečně zaniká nedodržením zákonné 15denní lhůty pro poskytnutí informace (tj. jde o obdobný, jako nynější případ) se přitom již velmi obsáhle a podrobně vyjádřil Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 29. 06. 2017, č. j.: 7 As 300/2016 – 21. Nejvyšší správní soud konkrétně vyslovil následující úvahy a závěry:
[27] Stěžovatel se domnívá, že mu marným uplynutím patnáctidenní lhůty k vydání rozhodnutí dle § 14 odst. 5 písm. d) informačního zákona, pokud nebyla žádost o informace podle § 15 odmítnuta, vzniká právo, aby byly informace poskytnuty a povinný ztrácí uplynutím této lhůty právo požadovat úhradu nákladů.
[30] Komentářová literatura vychází z toho, že požadované informace mají být poskytnuty v patnáctidenní lhůtě dle § 14 odst. 5 písm. d) a svazuje oprávnění povinného požadovat úhradu nákladů za poskytnutí informace s touto patnáctidenní lhůtou (srov. Furek, A., Rothanzl, L., Jirovec, T.: Zákon o svobodném přístupu k informacím. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2016, 1256 s.). Přiklání se k názoru, že o žádosti má být povinným rozhodnuto v zákonné lhůtě od podání žádosti resp. od jejího případného doplnění.
[31] Tomuto názoru je třeba přisvědčit, pokud zdůrazňuje, že informace mají být poskytovány nejpozději v zákonem stanovených lhůtách od podání žádosti resp. od jejího doplnění nebo má být řádným procesním způsobem rozhodnuto, že informace poskytnuty nebudou a proč. Podle přesvědčení Nejvyššího správního soudu však právní úprava účinná 7 As 300/2016 - 24 pokračování v době podání a vyřízení žádosti o informace neumožňuje vyslovit stěžovatelem zastávaný názor, že marným uplynutím patnáctidenní lhůty dle § 14 odst. 5 písm. d) informačního zákona automaticky zaniká oprávnění povinného požadovat úhradu shora uvedených nákladů a povinný je povinen informace poskytnout bez této úhrady.
[35] Jestliže nemá marné uplynutí lhůty za následek fikci vydání rozhodnutí o poskytnutí informace, nelze spojení „před poskytnutím informace“ užité v § 17 odst. 3 věta první vyložit tak, že by marným uplynutím lhůty byla informace poskytnuta a již neplatí, že dosud poskytnuta nebyla.
Zákon o svobodném přístupu k informacím neumožňuje de lege lata jiný závěr, než že je třeba tento pojem vztahovat k faktickému poskytnutí informace, nikoli ke lhůtě, ve které má být informace poskytnuta. Tím spíše, pokud § 17 odst. 4 výslovně podmiňuje právo povinného na náhradu těchto nákladů splněním oznamovací povinnosti. Pokud by zákonodárce zamýšlel vázat oprávnění požadovat po žadateli úhradu nákladů na dodržení shora specifikované lhůty, zřetelně by to vyjádřil. Učinil tak např. v § 14 odst. 7, kde v souvislosti s prodloužením lhůty k poskytnutí informace užívá spojení „před uplynutím lhůty pro poskytnutí informace“.
Z výše uvedeného je tedy patrné, že Nejvyšší správní došel k závěru, že formulaci „před poskytnutím informace“ je třeba vykládat jako faktické poskytnutí informace, tj. že povinný subjekt musí tuto částku nárokovat a oznámit předtím, než informace fakticky poskytne. Učiní-li tak naopak až zároveň s poskytnutím informace, případě dokonce poté, co informace poskytl, nárok na úhradu ztrácí. Dokud tedy povinný subjekt informace, za jejichž poskytnutí či vyhledání má úmysl si nárokovat úhradu vzniklých nákladů, dosud fakticky neposkytl, nárok na jejich uhrazení neztrácí.
Nadřízený orgán se s tímto názorem přitom plně ztotožňuje. Formulace dotčených ustanovení je dle jeho názoru jednoznačná a tento výklad považuje i za zcela logický. Ve spojení s ustanovením § 17 odst. 3 InfZ tak lze uzavřít, že v případě, že bude povinný subjekt za poskytnutí informace požadovat úhradu, musí toto písemně oznámit a výši úhrady vyčíslit, a to předtím, než žadateli příslušné informace fakticky poskytne. Ve spojení s § 17 odst. 4 InfZ pak platí, že pokud tuto povinnost nesplní, tj. požadavek na úhradu a její výši žadateli vůbec neoznámí a informace poskytne, případně úhradu oznámí spolu s poskytnutím informací či dokonce až po jejich poskytnutí, nárok na úhradu nákladu ztrácí a nemůže se tak jejího uhrazení domáhat zpětně. Takovýto závěr je ostatně logický i proto, že v opačném případě by se o případné úhradě žadatel mohl dozvědět třeba až v okamžiku, kdy mu informace byla poskytnuta a nemohl by se již rozhodnout, že mu za tuto úhradu vlastně nestojí (přičemž dotýkají-li se žádosti velkého objemu dat, mohou náklady spojené s vyhledáním a poskytnutím informací dosahovat relativně vysokých částek).
S opačným názorem nelze souhlasit mimo jiné i proto, že by mohl vést k některým krajně nesmyslným situacím. Žádal-li by totiž žadatel natolik rozsáhlý objem informací, může se zcela pochopitelně stát, že správní orgán ani nestihne vypočíst výši příslušných nákladů a pokud by v takovém případě o nárok na jejich uhrazení přišel, přestože není pochyb, že takové náklady vznikly, bylo by to zjevně nesmyslné a nepřiměřené. I z procesního hlediska by taktéž mohly například nastat situace, kdy správní orgán nejprve vyhodnotí příslušné žádosti tak, že požadované informace je třeba odmítnout, aby posléze, co je jeho rozhodnutí zrušeno a věc je mu vrácena k novému projednání, zjistil, že byť má nově v úmyslu informace již poskytnout, nemůže si za jejich vyhledání nárokovat ani nepochybně vzniklé náklady. Výklad zastávaný Nejvyšším správním soudem přitom ani neznamená oslabení účastníkova postavení v řízení či aprobování případných obstrukcí ze strany povinného subjektu, neboť výše řečené nic nemění na tom, že účastník má stále k dispozici možnost podat stížnost na včasné nevyřízení žádosti (jak ostatně stěžovatel učinil), nebude-li s ní v řádných lhůtách nijak naloženo (tj. ani tak, že povinný subjekt dosud nevyhotovil a nezaslal oznámení o úhradě) a tímto způsobem se bránit proti zbytečným průtahům či nečinnosti povinného subjektu.
Nadřízený orgán se tedy s názorem stěžovatele ve světle výše citované judikatury neztotožnil. Na nárok povinného subjektu požadovat úhradu nákladů vzniklých v souvislosti s poskytnutím požadovaných informací nemá vliv, zda již uplynula lhůta ve smyslu § 14 odst. 5 písm. d) InfZ, nýbrž je podstatné, zda byla oznamovací povinnost ve smyslu § 17 odst. 3 téhož zákona splněna před faktickým poskytnutím požadované informace. Protože povinný subjekt dosud informace, jejichž zpoplatnění ve své písemnosti avizoval, žadateli neposkytl, nemohl ani ztratit nárok na případnou úhradu nákladů s jejich poskytnutím spojených.
Nadřízený orgán každopádně konstatuje, že stížnost je i přes výše řečené důvodná.
Podle § 14 odst. 5 písm. d) InfZ povinný subjekt posoudí žádost a nerozhodne-li podle § 15 (tj. o odmítnutí žádosti), poskytne informaci v souladu se žádostí ve lhůtě nejpozději do 15 dnů ode dne přijetí žádosti nebo ode dne jejího doplnění; je-li zapotřebí licence podle § 14a, předloží v této lhůtě žadateli konečnou licenční nabídku.
Dle § 15 odst. 1 InfZ vydá povinný subjekt ve lhůtě pro vyřízení žádosti rozhodnutí o odmítnutí žádosti, popřípadě o odmítnutí části žádosti, pokud žádosti, byť i jen zčásti, nevyhoví.
Jak již bylo uvedeno výše, platí dle § 17 odst. 3 InfZ, že bude-li povinný subjekt za poskytnutí informace požadovat úhradu, písemně tuto skutečnost oznámí spolu s výší úhrady žadateli před poskytnutím informace. Postup upravující svobodný přístup k informacím dle InfZ tak předpokládá, že povinný subjekt požadované informace v zásadě buď poskytne, nebo jejich poskytnutí rozhodnutím odmítne a požaduje-li žadatel informace, jejichž poskytnutí bude vyžadovat mimořádně rozsáhlé vyhledávání, případně ve spojení s tímto poskytnutím vzniknou jiné náklady, povinný subjekt tuto skutečnost žadateli před poskytnutím informace oznámí, vyčíslí výši vzniklých nákladů a tyto náležitě objasní (přičemž přichází v úvahu také další postupy dle § 14 odst. 5 písm. a), b) či c) brání-li vyřízení žádosti nedostatek údajů o žadateli, je-li žádost nesrozumitelná, nejasná či příliš obecná, či se informace nevztahují k působnosti povinného subjektu, což však není tento případ).
Tento zákon tak nezná postup, který zvolil povinný subjekt, tj. že poskytne pouze část informací, aniž by o zbytku vydal odmítavé rozhodnutí a k zbývajícím informacím předběžně avizuje, že bude-li na jejich poskytnutí žadatel skutečně trvat, bude za jejich poskytnutí povinný subjekt požadovat úhradu (jde tedy o jakési „předběžné oznámení“). Povinný subjekt tak měl tyto zbývající informace buď poskytnout, případně žadatele přímo vyzvat dle § 17 odst. 3 InfZ, nebo jejich poskytnutí odmítnout. Žadatel by se pak mohl přímo rozhodnout, zda-li na poskytnutí informací trvá a vyčíslené náklady uhradí. Neučinil-li tak povinný subjekt, postupoval způsobem, který je v rozporu se zákonem a je tedy nečinný ve smyslu § 16a odst. 1 písm. c), neboť informace poskytl pouze částečně, aniž by o zbytku žádosti vydal rozhodnutí. V tomto je tak na místě dát stížnosti žadatele zapravdu. V takové situaci je pak na místě, aby nadřízený orgán rozhodl dle ustanovení § 16a odst. 6 písm. b) a povinnému subjektu přikázal, aby ve stanovené lhůtě žádost vyřídil (přičemž není případné, aby nadřízený orgán převzal věc usnesením dle písm. c), neboť takový postup by byl nejen nesystematický a neekonomický, ale nadto informacemi, jež požaduje žadatel, nedisponuje, a nemůže tedy ani například nijak posoudit, zda bude třeba k poskytnutí těchto informací provést mimořádně rozsáhlé vyhledávání a tedy vzniknou nějaké náklady, které bude možné po žadateli nárokovat).
Vzhledem k výše řečenému tedy KrÚ JmK, OD, jakožto nadřízený orgán přikazuje povinnému orgánu, aby žadatelovu žádost v souladu s výše uvedenými závěry řádně vyřídil, tedy aby tu část žádosti, které dosud nevyhověl, náležitě přehodnotil a posléze řádně rozhodl o odmítnutí těchto dosud neposkytnutých informací (existují-li zde zákonné důvody pro jejich odmítnutí), nebo takovéto informace poskytl (či postupoval jinak v souladu s příslušnými ustanoveními InfZ). Vzhledem k výše řečenému nadřízený orgán připomíná, že je i nadále zachováno případné právo povinného subjektu žádat před poskytnutím těchto informací úhradu vzniklých nákladů ve smyslu ust. § 17 InfZ, dojde-li k závěru, že mu nějaké náklady, například spojené s mimořádně rozsáhlým vyhledáváním požadované informace, vzniknou. V takovém případě je na povinném subjektu, aby tyto náklady řádně a přezkoumatelným způsobem vyčíslil a odůvodnil a náležitým způsobem pak žadateli ve smyslu § 17 odst. 3 InfZ oznámil svůj úmysl požadovat úhradu za poskytnutí příslušných informací spolu s výší požadované úhrady. Bude také dbát na to, aby případné oznámení mělo všechny zákonné náležitosti dle § 17 odst. 3. K tomu mu nadřízený orgán stanovuje lhůtu 2 týdnů ode dne vrácení věci a doručení tohoto rozhodnutí povinnému subjektu, tedy lhůtu o něco málo kratší, než je zákonná lhůta dle ustanovení §14 odst. 5 písm. d) InfZ, přičemž tuto lhůtu považuje nadřízený orgán za přiměřenou vzhledem povaze nutných úkonů a dané věci a není mu známa žádná skutečnost, jež by odůvodňovala stanovení lhůty kratší.
Nadřízený orgán tedy v souladu s ustanovením § 16a odst. 6 písm. b) rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku tohoto rozhodnutí, tj. že povinnému subjektu přikázal v přiměřené lhůtě sjednat nápravu spočívající řádném vyhodnocení zbývající části žádosti a případně v řádném vyčíslení vzniklých nákladů a zaslání příslušného oznámení dle § 17 odst. 3 InfZ.
Poučení
Proti tomuto rozhodnutí se dle ustanovení § 16a odst. 9 věta první zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů, nelze dále odvolat.
Mgr. Karel Frölich, v. r.
vedoucí oddělení dopravně správních agend odboru dopravy
...
Za správnost vyhotovení:
Mgr. Štěpán Zounek
oprávněná úřední osoba
