Číkus: Mám dojem, že se to probíralo už asi 100x. Právo (zatím pouze) svědka nevypovídat se neaplikuje tak široce, že by stačilo tvrdit, že si výpovědí (či odpovědí na konkrétní otázku) svědek přivodí nebezpečí stíhání. Obecná konstrukce, že nemohu přeci prokazovat, že bych tím takové nebezpečí nevyvolal, aniž bych zároveň nedal veřejným orgánům indicie, je sice hrozně sexy, ale v konkrétních situacích nemusí fungovat. Svědek zpravidla ví, čeho/koho se má výpověď týkat. Je-li v tom sám nějak interesován, tak většinou odmítnutí nikdo zpochybňovat nebude (případně se lze odkázat právě na to, že se na věci nějakým způsobem podílel - samozřejmě jen v tom rozsahu, co už stejně SO ví, a nemůže tušit, zda v tom SO nebude spatřovat nějaký delikt). Jde-li ale např. o náhodného svědka něčeho, co se jej vůbec netýkalo, zdá se být zřejmé, že zákonný důvod odepření výpovědi není dán, a aplikace odpovídající sankce je udržitelná (pro odvrácení by musel svědek vyvolat alespoň důvodnou pochybnost, nikoliv jen obecně tvrdit, že by mohl třeba spáchat vraždu). Má-li nebezpečí spočívat jen v tom, že by výpovědí potvrdil, že byl v konkrétní čas na konkrétním místě (a stal by se tak podezřelým ze všeho, co se stalo poblíž, případně by mu to rozbilo nějaké jiné alibi), tak to taky moc nepomůže, protože tu informaci už SO stejně má, jinak by ho vůbec za svědka nepovolával.
Podstatné je, že na to, jak se jinak utahují šrouby, je režim vynucování svědectví u nás obecně velmi mírný, osobně nepamatuji, že by kdy někdo v tomto smyslu řešil nějaké větší dilema. Buď o daném právu nikdo nepochyboval, nebo se povedlo konkrétní argumentací např. pořádkovou pokutu snadno odvrátit, nebo riziko následků bylo v rámci celé strategii pohodlně akceptovatelné. Např. v zemích angloamerického práva je to úplně jiný level, tam za bezdůvodné odepření výpovědi můžete za určitých okolností skončit ve vazbě teoreticky časově neomezené (dokud si to nerozmyslíte).
