Formálně je to v pořádku, v přestupkovém řízení skutečně je taková asymetrie, že o vině se vydává rozhodnutí, v odvolacím řízení se též vždy vydává rozhodnutí (ať už se ruší, mění či potvrzuje rozhodnutí či usnesení), ale zastavuje se pouze usnesením. Z hlediska formulace dokonce ani pro laika nejde od sebe poznat zastavení řízení z ryze procesních důvodů (např. obviněný zemřel, řízení o totožné věci už se vede jinde či už bylo pravomocně rozhodnuto ...) a z meritorních důvodů (skutek se nestal, není přestupkem, nespáchal ho obviněný ...). Je to odlišné od trestního řízení, kde také existuje institut zastavení trestního stíhání (z nejrůznějších důvodů), ale ve fázi před soudem se meritorně rozhoduje zprošťujícím rozsudkem.
To jsou ale formality, vy můžete opatrně slavit, protože pravomocné zastavení, byť z důvodu, že se nepovedlo skutek prokázat, má účinky věci rozhodnuté, viz
§ 77 odst. 2 PřesZ. Pokud tedy to usnesení necháte nabýt právní moc (neodvoláte se, nebo se dokonce před koncem lhůty odvolání výslovně vzdáte), nelze vás volat k odpovědnosti, i kdyby si to orgán rozmyslel, bez toho, aby nejdřív toto pravomocné usnesení zmizelo ze světa. To je teoreticky možné, podle okolností buď v přezkumném řízení, nebo obnovou řízení ve veřejném zájmu, nebo rozhodnutím soudu o žalobě nejvyššího SZ či ombudsmáni ve veřejném zájmu (§ 66 SŘS). V konkrétním případě jsou to ale jen divoké teorie, scénář Frýdlant se opakovat nebude, tam šlo výhradně o právní posouzení a na podmínky přezkumu to vcelku pasuje, u vás je zastaveno z důvodů skutkových, resp. důkazní nouze (šroubovat to na nezákonný postup v řízení sám od sebe nikdo nebude).
