Při čtení co-by-kdyby otázek vždy hořce zalituji, že bohužel ještě nikdo nevynalezl
What-If Machine.
Pokud se ukradené věci najdou a dostanou zpět do dispozice poškozeného, obecně platí, že pojištěný má povinnost vrátit pojišťovně vyplacené plnění (resp. jeho poměrnou část odpovídající nalezené věci, s případným započtením nákladů např. na opravu), jinak by šlo o bezdůvodné obohacení. Jinak je ale řešení té situace plně v dispozici stran pojistné smlouvy, některé pojišťovny nabídnou variantu, že plnění není nutné vracet (proti souhlasu s tím, že pojišťovna nalezené věci prodá a nechá si co utrží), některé tuto možnost mají dokonce dopředu ve smlouvě.
Není to samozřejmě nijak vázáno ani na vyšetřování PČR, ani na nějaké jejich lhůty, po které předstírají, že událost řeší.
Pokud se věci nenajdou, tak skutečnost, že se našel pachatel, který za škodu odpovídá, nic nemění na povinnosti pojistitele plnit. Konkurence mezi plněním škůdce a pojišťovny funguje tak, že pokud něco ještě před plněním pojišťovny uhradí škůdce, zaniká povinnost pojišťovny plnit v tom rozsahu, ve kterém už byla škoda nahrazena přímo (to je analogické jako když se věc najde). Pokud dříve plní pojišťovna, tak
ex lege na ni přechází právo na náhradu škody proti škůdci v tom rozsahu, ve kterém plnila (§ 2820 OZ). Ani v jednom případě tedy nemusíte škodu vymáhat sám a pojišťovna vás k tomu nemůže nutit či tím své plnění podmiňovat. Můžete ale po pachateli (v rámci trestního řízení či samostatně) vymáhat náhradu škody v tom rozsahu, ve kterém vám pojistné plnění skutečnou škodu nepokrylo (např. spoluúčast, náklady výměnu zámku auta z předchozí diskuse atd.).
