Morandi: Podle zákona (i zdravého rozumu) je úřad povinen rozhodnout bez zbytečného odkladu (§ 71(1) SprŘ, § 6(1) SprŘ) a kupodivu to není úplně nevymahatelné. Záleží na míře kombinace tuposti a opojení mocí dané úřední osoby.
Občas totiž z úředníků padají vyložené perly, např. nespočet způsobů překroucení zákonné úpravy, podle kterých je potřeba lhůtu „dodržet“ zejména z druhé strany (nejednou mi paní s vážným výrazem tvrdila, že dříve než za těch 30 dní podle zákona úřad rozhodnout nesmí).
Aby to bylo zcela korektní, musí mít SO nějaký konkrétní důvod, proč nelze rozhodnout bezodkladně, a tento důvod musí účastníkovi na dotaz sdělit (právo na informace o řízení) - např. že podklady musí být (nějak, někým ...) ověřeny, že rozhodnutí musí před vypravením zkontrolovat a posoudit nadřízený (který tu není či agendu vyřizuje v nějakém pořadí ...). Toho ale nepřipravený úředník obvykle není schopen, vypadne z něj buď nějaký blábol (co je v rozporu se zákonem => stížnost), nebo hůře dokonce hrozba nějakou svévolí (pán je suverén, tak to asi jeho žádost budeme vyřizovat dlouho => stížnost, podjatost).
Akorát, že se tím ale docílí, že se bude nejdříve rozhodovat o stížnosti a až pak o žádosti.
Nikoliv. Podání stížnosti nepřerušuje ani nestaví lhůtu pro vydání rozhodnutí a ani z praktického hlediska nic nebrání o stížnosti rozhodovat paralelně s během původního řízení. Jistě, úřad to může zkusit použít jako záminku k dalším obstrukcím, ale to si zkrátka žadatel nesmí nechat líbit. Je-li evidentní a snadno prokazatelné, že je žadatel v právu, a dá-li dostatečně srozumitelně najevo, že si nenechá kálet na hlavu, většina úřadů se zachová pragmaticky a rychle žádost vyřídí (ne snad vyloženě ze strachu, ale je to i pro ně cesta nejmenšího odporu).
