Číkus naprosto přesně popsal možná rizika. Nicméně taková už zkrátka jsou pravidla moštárny. Z možných námitek je triviální rozprášit tu o nedoručení příkazu - to mohou potvrdit svědci, můžete si papír a obálku schovat atp. - ale vždy bude SO tahat za kratší konec provazu, protože on má máslo na hlavě, že doručoval nezákonně, doktrína o materiálním doručení dotvořená judikaturou soudů je vcelku logická a konzistentní a jediným důvodem jejího formulování bylo předcházet absurdním situacím, kdy je evidentní, že bylo fakticky doručeno, ale všichni se budou tvářit, že ne (tedy těžko by chybně doručující SO hájil stejnou absurditu v opačném gardu, tedy že adresát tvrdí, že si dopis přečetl a SO to popírá a tváří se, jako by doručeno nebylo).
Podobně triviální je rozprášit tu o tom, že určitě byl doručen i odpustek. Pokud to nešlo stejný den, tak zkrátka druhý dopis se k vám dostal náhodou, není to ani třeba nějak detailně odůvodňovat, ale možných příběhů je neomezeně.
Nejvážnější riziko je to s nějakou zužující interpretací § 125g. Předběžných názorů SO jsem už taky slyšel mraky (včetně toho, že ta překážka je aktivní jen při běžícím sprdelním řízení, což ale při systematickém výkladu popírá hned druhá věta daného ustanovení), ale ještě nikdy jsem to nedotlačil do fáze, kdy by se na tom případ lámal, vždy to nakonec nějak shnilo nebo bylo zastaveno z jiného důvodu.
Z možných strategií mi asi mírně vhodnější přijde nadále dělat mrtvého brouka a počkat si na výzvu k placení a pak to teprve nějak řešit (např. zaplacením a vyreklamováním po prekluzi). Ale i přijetí příkazu, podání odporu a následná argumentace chybějícím odpuskem vede k cíli, a jestli se to podaří dostat až do fáze, kde se něco dozvíme o § 125g, taky dobře, lepší než stávající nejistota.