Jak už bylo potvrzeno, výzva 125h není podmínkou sprdele, tj. v případech, kde nejsou podmínky podle § 125h(1) ZPPK (kromě nemožnosti řešení blokem též např. poznatek o totožnosti podezřelého) SO vynechá odpustek a jen koná nezbytné kroky k zjištění přestupce (tj. patrně jen výzva k podání vysvětlení provozovateli).
Pokud SO pošle výzvu 125h tam, kde by neměl, moc nevidím, jak to využít. Ta „nezákonná“ výzva provozovatele na žádných právech nekrátí a naopak mu dává více možností. Číkusův případ obávám se nebude úplně napodobitelný (předpokládám, že buď šlo o turbo ještě před tím, než ho schválil NSS, nebo obecně bylo SO omláceno o hlavu nedostatečné pátrání po řidiči).
Pokud jde o recidivu, tak výklad § 125h(1)(c) ZPPK zjevně nelze chápat úzce tak, že by odpustek bylo možné poslat jen v případě splnění všech podmínek pro vedení blokového řízení v dané věci. To by ad absurdum bylo možné jen v případě, že je postaveno na jisto, že nejde o osobu přestupkově neodpovědnou či vyňatou z působnosti PřesZ, že byly splněny všechny podmínky přestupkové odpovědnosti (včetně např. zavinění, absence NO/KN) a především že přestupce se zaplacením blokové pokuty souhlasí. No a jelikož na ověření všech těchto okolností potřebujete znát tu osobu, tak se vám takový výklad sporuje s § 125h(1)(b). Musíme předpokládat, že zákonoblijce byl racionální a nezamýšlel okruh situací, ve kterých má být odeslán odpustek, vytvořit jako prázdnou množinu, je nutné tedy takovou konstrukci odmítnout.
Standardní výklad § 125h tedy musí vycházet z toho, že v době vydání odpustkové výzvy není totožnost řidiče známa, posouzení možnosti projednat porušení pravidel blokově se musí vztáhnout k tomu, co je známo, tj. především objektivní stránce přestupku a zákonné úpravě.
