Už jsem to tady někde uváděl, tak ještě jednou pro inspiraci:
Podle § 125h odst. 1 ZoPPK. platí, že „Obecní úřad obce s rozšířenou působností bezodkladně po zjištění nebo oznámení přestupku vyzve provozovatele vozidla, s nímž došlo ke spáchání přestupku, k uhrazení určené částky, pokud a) jsou splněny podmínky podle § 125f odst. 2, b) totožnost řidiče vozidla není známa nebo není zřejmá z podkladu pro zahájení řízení o přestupku a c) porušení je možné projednat uložením pokuty v blokovém řízení.“ Není tedy jasné, proč správní orgán vůbec zasílal Výzvu, neboť přestupek není spolehlivě zjištěn a i kdyby byl zjištěn, není možné jej projednat uložením pokuty v blokovém řízení, neboť podle § 84 odst. 1 ZoPř platí, že „Přestupek lze projednat uložením pokuty v blokovém řízení, jestliže je spolehlivě zjištěn, nestačí domluva a obviněný z přestupku je ochoten pokutu (§ 13 odst. 2) zaplatit“. Výzva tedy nebyla zaslána v souladu se zákonem. Dovolávat se absurdnosti ustanovení o „projednání uložením pokuty v blokovém řízení“ není dost dobře možné, neboť celé správní řízení podle § 125f ZoPPK je absurdní, a není důvodu, proč by absurdity měly být vykládány ve prospěch správního orgánu. Naopak, případné nejasnosti musí být řešeny ve prospěch obviněného.
Správní orgán k Výzvě uvádí: „Předmětná výzva byla prokazatelně doručena dne xx. xx. xxxxx. Do xx. xx. xxxx nebyla uložená peněžní částka ze strany provozovatele na účet města xxxxxxxxx uhrazena, ani povinný správnímu orgánu písemně neoznámil osobu řidiče, která v inkriminovaném čase skutečně řídila jím provozované vozidlo. Správní orgán, aniž zahájil řízení o přestupku podle § 125c odst. 1 písm. f) bod 4 zákona o silničním provozu, ve znění pozdějších předpisů, věc odložil, neboť nebyly zjištěny skutečnosti odůvodňující zahájit řízení proti určité osobě.“ Správní orgán vychází patrně z jakéhosi nepodloženého právního názoru, že výklad § 125h ZoPPK mu dává oprávnění, aby nepostupoval standardně podle požadavků SprŘ, zejména pak podle § 2 odst. 3 a § 3 SprŘ, a je oprávněn správní řízení nějakým blíže nespecifikovaným způsobem urychlovat a zjednodušovat. Obviněný trvá na tom, že tento výklad je nesprávný a nezákonný, což prokazuje v následujícím textu.
Z usnesení Nejvyššího soudu, 26 Cdo 2654/2010: „Právní teorie i soudní praxe jsou totiž zajedno v názoru, že výklad práva je objektivní interpretací v tom smyslu, že rozhodující je to, co je skutečně vyjádřeno v právních textech, nikoli v subjektivní představě jejich autorů (srov. Weinberger, O. Norma a instituce /Úvod do teorie práva/. Přeložil Pavel Hungr. Brno: Masarykova univerzita, 1995. s. 163, a rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. února 2011, sp. zn. 1 Afs 91/2010, uveřejněný pod č. 2292 ve svazku č. 6 z roku 2011 Sbírky rozhodnutí Nejvyššího správního soudu). Není tedy rozhodné, co zákonodárce chtěl vyjádřit, ale to, co vyjádřil, tj. to, co lze ze slov zákona vyčíst (srov. Knapp, V. Teorie práva. Praha: C. H. Beck, 1995. s. 171, a dále např. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. prosince 1999, sp. zn. 2 Cdon 1911/97). Z tohoto pohledu je tedy rozhodující to, co zákonodárce ve skutečnosti vyjádřil v textu ustanovení .... “
Je tedy jasné, že za přípustné urychlení a zjednodušení předpokládané a dokumentované zákonem je možné považovat pouze případnou reakci provozovatele po zaslání výzvy. Občan, vyděšený tím, že si na něho vrchnost vzpomněla, může si svůj nervový šok rychle vyléčit tím, že zaplatí nebo někoho práskne a tím celé řízení urychlí. Nicméně pokud to neudělá, pak v zákoně není žádná možnost pro správní orgán, že si může zjednodušit správní řízení, rezignovat na jakoukoli činnost a po uplynutí šedesáti dnů přestupek odložit a překlopit na správní delikt provozovatele vozidla.
V § 125h odst. 4 ZoPPK se uvádí, že „Obecní úřad obce s rozšířenou působností správní delikt podle odstavce 1 projedná, pouze pokud učinil nezbytné kroky ke zjištění pachatele přestupku a a) nezahájil řízení o přestupku a věc odložil, protože nezjistil skutečnosti odůvodňující zahájení řízení proti určité osobě, nebo b) řízení o přestupku zastavil, protože obviněnému z přestupku nebylo spáchání skutku prokázáno.“
Správní orgán má tedy povinnost nejprve učinit nezbytné kroky ke zjištění pachatele přestupku. Za nezbytné kroky rozhodně nelze považovat Výzvu, protože sdělení údajů o totožnosti řidiče je v ní označeno pouze jako možné, a tak nelze ze strany provozovatele tuto Výzvu považovat za ekvivalent výzvy k podání vysvětlení podle § 137 SprŘ. Na tom nemůže nic změnit ani informace zasílaná spolu s Výzvou, ve které správní orgán předem deklaruje, že nebude postupovat podle zákona, a účelově se pokouší uvést obviněného v omyl tvrzením: „Neuhradíte-li určenou částku, nebo nevyužijete-li práva písemně sdělit údaje o totožnosti řidiče vozidla v době spáchání přestupku ve lhůtě určené výše, správní orgán nebude přestupek řešit, přistoupí k postihu provozovatele vozidla.“ Mimochodem, správní orgán zde sám uvádí, že se jedná o právo, nikoli povinnost, takže je jasné, že s udáním nemůže počítat automaticky.
Obviněný se ztotožňuje se s informací získanou z MHMP, která o Výzvě praví, že „písemnost, která byla doručena provozovateli vozidla, obsahuje informaci o předprocesním úkonu, v jehož rámci nevzniká žádná povinnost. Provozovatel vozidla zapsaný v registru vozidel pro den skutku má na výběr, zda uhradí určenou částku a předejde tak budoucímu zahájení správního řízení, či zda určenou částku neuhradí a vyčká na novou písemnost, kde již bude mít možnost věc vyřídit v rámci tzv. správního řízení“. Je tedy naprosto odpovídající, když obviněný nereaguje na Výzvu a čeká na takové kroky správního úřadu, které mu zakládají nějakou povinnost a jsou v souladu se SprŘ.
K tomu je nutné podotknout, že správní orgány se v minulosti opakovaně pokoušely a pokouší na základě domnělých přestupků obviněného získat pomocí Výzev neoprávněné obohacení. Protože jednatel (majitel, provozovatel) kterékoli firmy zcela jistě není v pozici státního zástupce nebo správního orgánu, který může obvinit kohokoli a z čehokoli a za případné následky svých neprokázaných obvinění není odpovědný (i když tyto případy bývají zpravidla označovány jako triumf spravedlnosti obvykle těsně před jejich zametením pod koberec), musí i na požadavky státní správy na obvinění konkrétní osoby byť jen z přestupku reagovat velmi obezřetně a s plným uvědomění své odpovědnosti. Případné škody v oblasti materiální a zejména morální mohou být nedozírné a je za ně, na rozdíl od zaměstnanců státní správy, plně odpovědný.
NSS zdůrazňuje, že i u sprdelizovatelných přestupků je primární zodpovědnost řidiče, ne provozovatele:
NSS č.j. 1 As 131/2014 – 45 ze dne 26.11.2014:
„Nejvyšší správní soud považuje za vhodné úvodem poznamenat, že správní delikt provozovatele vozidla vymezený v § 125f zákona lze chápat jako delikt subsidiární. Až v případě, že není možné s určitostí zjistit řidiče vozidla, který spáchal předmětný přestupek, činí zákon odpovědným provozovatele vozidla za to, že svěřil řízení vozidla jinému a nezajistil, aby byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích [viz § 125f odst. 4 zákona o silničním provozu, podle něhož obecní úřad obce s rozšířenou působností správní delikt podle odstavce 1 projedná, pouze pokud učinil nezbytné kroky ke zjištění pachatele přestupku a a) nezahájil řízení o přestupku a věc odložil, protože nezjistil skutečnosti odůvodňující zahájení řízení proti určité osobě, nebo b) řízení o přestupku zastavil, protože obviněnému z přestupku nebylo spáchání skutku prokázáno]. Primárně tedy za spáchaný delikt odpovídá řidič vozidla. Až tehdy, nelze-li skutečného řidiče na základě žádných důkazů či indicií zjistit a vést proti němu přestupkové řízení, nese odpovědnost za delikt provozovatel vozidla.“
NSS č.j. 9 As 139/2015 – 30 ze dne 01. 07. 2016:
„S ohledem na to, že sporné ustanovení bylo do zákona navrženo na základě pozměňovacího návrhu Hospodářského výboru PS, nelze z důvodové zprávy k vládnímu návrhu zákona o silničním provozu v kasační stížnosti tvrzený úmysl (údajné zjednodušení řízení o správního deliktu provozovatele vozidla - pozn. obviněný) zákonodárce ověřit. Správní delikt provozovatele vozidla lze chápat jako delikt subsidiární. Až v případě, že není možné s určitostí zjistit řidiče vozidla, který spáchal přestupek, činí zákon odpovědným provozovatele vozidla za to, že svěřil řízení vozidla jinému a nezajistil, aby byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích. I pokud však bylo primárním cílem novelizované úpravy zjednodušit dosavadní řízení, nemůže být jeho důsledkem vědomá rezignace na aplikaci základních zásad spravedlivého procesu.“
Správní orgány mají samozřejmě i další možnosti, jak postupovat při zjišťování pachatele přestupku, např. „opravdovou“ výzvou k podání vysvětlení podle § 137 SprŘ, pochopitelně doplněnou příslušným poučením. Ale ani využití institutu podání vysvětlení, v jehož rámci např. provozovatel odmítne sdělit identitu řidiče, nepostačuje, nýbrž správní orgány jsou povinny provést i další šetření, např. předvolání a výslech případných svědků, šetření na místě atd. Pokud automatizovaný systém pro dohled není schopen zajistit potřebné podklady pro prokázání přestupku a zjištění pachatele, musí správní orgány uvažovat o jeho nahrazení efektivnějším systémem, který jim nezpůsobuje důkazní nouzi. Rozhodně však tyto nedostatky systému nemohou být přičítány k tíži obviněného. Je zřejmé, že použití nevhodné metody, nedostatečně provedené šetření okolností vlastního přestupku, včetně nedostatečného zjišťování všech okolností směřujících k možnému zjištění totožnosti pachatele přestupku a prokázání jeho viny, a případné poukazování na to, že provozovatel po Výzvě nespolupracuje podle jejich představ (tj. je údajně zbytečné konat další kroky), je nutně v rozporu se základními zásadami správního řízení, zejména § 2 odst. 3 SprŘ (správní orgán šetří práva nabytá v dobré víře, jakož i oprávněné zájmy osob, jichž se činnost správního orgánu v jednotlivém případě dotýká, a může zasahovat do těchto práv jen za podmínek stanovených zákonem a v nezbytném rozsahu) a § 3 SprŘ (správní orgán postupuje tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro soulad jeho úkonu s požadavky uvedenými v § 2 SprŘ). Správní orgány v tomto směru nejsou oprávněny přenášet břemeno důkazní ve věci samotného přestupku na provozovatele vozidla tím, že ve věci podezření z přestupku věc bez dalšího odloží či na základě nedostatečně provedeného dokazování ve správním řízení o přestupku rozhodne o zastavení řízení. Odložení přestupku nebo zastavené přestupkové řízení tedy neznamená bez dalšího splnění podmínky pro projednání správního deliktu dle § 125f ZoPPK.
Pokud tedy správní orgán v tomto případě uvedené (případně i další) možnosti nevyužil, resp. ani se je bez odůvodnění nepokusil využít, pak rozhodně neučinil nezbytné kroky ke zjištění pachatele přestupku, naopak, zcela účelově překroutil zákon.
Zasláním Výzvy byl dále fakticky činěn nátlak na prolomení zásady možnosti odepření výpovědi garantované v článku 37 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, resp. článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Obviněný byl totiž nucen pod hrozbou sankce označit jako pachatele přestupku i sebe sama nebo osobu blízkou. To, že se jedná o pouhé vysvětlení a fakt, že má před sebou volbu, na tom nic nemění, protože pokud se rozhodne, že tak neučiní, bude postižen za správní delikt sám. Podle § 137 odst. 1 SprŘ lze totiž odepřít vysvětlení za stejných podmínek, za kterých je dána možnost či uložena povinnost odepřít výslech, tedy pokud by tím způsobil nebezpečí trestního stíhání nebo postihu za správní delikt sobě či osobám sobě blízkým. Jak patrno, jedná se tu o přímý rozpor s článkem č. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Právo nepřispívat k vlastnímu obvinění totiž předpokládá, že se správní orgán snaží svou argumentaci prokázat, aniž by používal důkazní materiály získané donucením nebo pod nátlakem proti vůli obviněného.
V této souvislosti je vhodné zmínit též rozsudek NSS ze dne 04. 11. 2009 č. j. 2 As 17/2009 – 60, v němž je uvedeno, že: „v sankčním řízení, kterým je i řízení o přestupku, se uplatňuje zásada vyšetřovací, která správnímu orgánu implikuje povinnost činit vše potřebné k řádnému zjištění skutkového stavu, a to bez ohledu na míru procesní aktivity či naopak indolence účastníka řízení. Účastník přestupkového řízení zde čelí trestnímu obvinění ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (publikována pod č. 209/1992 Sb.;…. Princip koncentrace řízení, vyplývající z obecné úpravy správního procesu, je tak nutno v rovině obecné konfrontovat s principy, jimiž je ovládáno trestní řízení (lhostejno zda jde o řízení soudní či administrativní) a v rovině zcela konkrétní i s ustanovením § 73 odst. 2 přestupkového zákona. Ten (jako lex specialis ve vztahu ke správnímu řádu) stanoví, že obviněný z přestupku má právo vyjádřit se ke všem skutečnostem, které se mu kladou za vinu, a k důkazům o nich, uplatňovat skutečnosti a navrhovat důkazy na svou obhajobu, podávat návrhy a opravné prostředky. K výpovědi ani k doznání nesmí být donucován.“.
Na vhodné místo je možné ještě přidat:
https://www.30kmh.cz/index.php?topic=2447.msg37786#msg37786A ten citovaný judikát 8 As 110/2015-45 se vztahuje na jiný případ, tam SO vyšetřoval, ale nezjistil řidiče; rozhodně jenom neposlal výzvu.
