Tisk

Prosíme přihlašte se nebo zaregistrujte.
1 hodina 1 den 1 týden 1 měsíc nastálo
Přihlašte se svým uživatelským jménem a heslem.

[fsdafasgfgfd]

Mám zamítnuté odvolání a zvažuji, zda podat správní žalobu.

V první instanci jsem žádal, aby mi úřad zpřístupnil spis elektronicky do datové schránky – žádost jsem formuloval jak v režimu SŘ, tak pro jistotu i podle InfoZ.

O odvolání proti rozhodnutí podle InfoZ zatím nebylo rozhodnuto, ale tam je to bez šance (lex specialis správního řádu...).

Má někdo zkušenost, jestli mám s tímto šanci u soudů? Argumentoval bych, že odmítnutí zaslat spis do DS porušuje nejen § 38/3 SŘ, ale i zásadu hospodárnosti a šetření práv účastníků... a i právo na obhajobu.

Obávám se toho, že i kdyby soud uznal, že správní orgán postupoval nesprávně (k čemuž jsem zatím nenašel judikaturu), tak nakonec řekne, že jsem neprokázal, jak by mi nahlédnutí do spisu pomohlo (klasická formulace: „vada neměla vliv na zákonnost rozhodnutí“). Podobně jako jsem si vylámal zuby u soudu při chybějícím poučení na ústní jednání ... ještě před novelou (že jsem neuvedl, jak by mi ústní jednání pomohlo a soud za mě nebude domýšelt...). Ale když jsem se fakticky nedostal ke spisu, jak mám vědět, v čem by mi to pomohlo...

Nechci zbytečně zahodit 3.000 Kč, ale mám chuť to prosoudit i kvůli principu – nutit lidi jezdit přes půl republiky jen proto, že úředník nechce poslat PDF do datové schránky není moderní právní stát.

Díky!

Pozn.: původně jsem postnul do špatné části fora, repostuji sem...

[anonym3628]

Moc šancí bych tomu nedával. Asi řeknou něco ve smyslu, že vaše procesní práva tím nebyla porušena, protože jste mohl své právo nahlížet do spisu realizovat fyzicky.
Soudy to každopádně odůvodňují alibisticky či se této otázce možná i záměrně vyhýbají, protože by se hned rozkřiklo, že účastníci řízení mají nějaká práva, a mohli by se ve větším měřítku bránit. Takhle to spoustu lidí odradí od toho se vůbec o spis zajímat, když pořádně nevědí, kde a kdy mohou do spisu nahlédnout, a ještě jim úřady záměrně hází klacky pod nohy těmi kecy o tom, že je třeba se nejprve objednat. A když se o to účastník řízení zajímá, tak stejně zjistí, že by si na to musel vzít v práci dovolenou, protože ti dementi mají arogantně úřední hodiny jenom dva dny v týdnu a pouze za úplňku (“služba veřejnosti”, ale neobtěžujte nás). Řekl bych, že tento stav všem (SO, soudům a zákonodárcům) plně vyhovuje.

[Eric]

Tak nezapomeňme, že nahlížet lze kdykoliv během pracovní doby. V souvislosti s tím zní jako úplný bizár, že jsou úřady, které dokonce nařizují na minutu přesně, kdy se má do spisu nahlížet.
Nicméně jako precedenční záležitost bych tu žalobu viděl jako vhodnou, ačkoliv by zřejmě neměla být formulována jen jako porušení procesních práv. Je to podobné, jako když byl průlom ohledně focení spisu - byly úřady, které zakazovaly vlastní focení (což už dnes zní neuvěřitelně, ale bylo to tak), a průlom (myslím, že to tenkrát bylo rozhodnutí MHMP) byl odůvodněn v tom smyslu, že v moderní době nahlížení neznamená jen koukání a opisování, protože se změnila doba a rozvinula technika (fotoaparáty, mobily apod.) a pokud se mohlo dřív opisovat tužkou, dneska tomu odpovídá např. stistknutí tlačítka a vytvoření vlastní kopie. Identická situace je teď podle mě s DS. Dalším aspektem je již nerovnost (diskriminačního charakteru) a nepředvídatelnost práva, protože jsou úřady, které prokazatelně spis do DS zasílají, a tudíž se konkrétní jedinec může ptát, proč zrovna jemu nebylo zasláno. Takže ty aspekty jsou širší než jen procesní práva.

[ladin]

Do argumentace bych zkusil vyzobat něco z doby covidismu, tenkrát při snaze přivřít úřady bylo povoleno používat dnes už zase nepředstavitelné fráze o šetření času účastníků, urychlení, moderních prostředcích atd:

https://mv.gov.cz/webpm/clanek/stanovisko-ministerstva-vnitra-k-moznostem-vyuziti-prostredku-komunikace-na-dalku-v-dobe-nouzoveho-stavu.aspx

https://www.zakonyprolidi.cz/cs/2020-599

[Eric]

Také se k tomu vyjadřoval ombudsman (odkaz bohužel nemám po ruce).

[anonym3628]

https://www.ochrance.cz/uploads-import/ESO/vlastni_2600-2018-VOP-MS-Z18.pdf

[Eric]

Díky. Takže ombudsman už před osmi lety přišel na to, že odpírání je neudržitelné. Od té doby stát vytvořil datové schránky a úředníci nadále odmítají zasílat. Neuvěřitelné.

[fsdafasgfgfd]

Moc díky za nápady - stanovisko, krizové opatrení a ombudsmana přidám do žaloby nad rámec těch soft řečí o zásadách SŘ a práva na obhajobu.

Nejvíc se bojím klasického „vada neměla vliv na zákonnost rozhodnutí“ a že nedoložím, jak by mi nahlídnutí do spisu mohlo pomoct a že soud za mě nebude domýšlet. Když ale nevím, co bylo ve spise, tak se těžko argumentuje...

[fsdafasgfgfd]

Problém bude taky ta stará judikatura NSS:

Rozsudek z 2008: "Co se týče další vytýkané vady správního řízení, tj. odmítnutí správního orgánu zaslat kopie protokolu právnímu zástupci stěžovatelky, Nejvyšší správní soud uvádí, že tímto postupem nebyl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem. Podle ustálené judikatury je totiž ustanovení § 23 odst. 1 zákona č. 71/1967 Sb., správního řádu třeba vykládat tak, že účastník řízení má právo nejen na pořízení výpisů, ale také na pořízení kopií ze spisu (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 6 A 143/2001, in: č. 501/2005 Sb. NSS). Nicméně z něj nelze vyvodit povinnost správního orgánu kopie pořídit a zaslat účastníku řízení, a to ostatně i s přihlédnutím k okolnostem tohoto případu, kdy měl právní zástupce stěžovatelky možnost si sám kopie protokolu pořídit"

Rozsudek z 2011: "V projednávané věci byl zástupce stěžovatele informován o možnosti přijít nahlédnout do spisu a pořídit si z něj kopie. Stěžovatel tak měl reálnou možnost si kopii předmětného protokolu opatřit. Pokud této možnosti nevyužil, nelze tuto skutečnost vytýkat správnímu orgánu."

Ani jedno nebylo vydáno v "éře" DS a bylo před covidem, kdy se (byť dočasně hnuly ledy), ale bojím se, že krajský soud proti tomu nepůjde (je to pro něj jednodušší), a šance by byla až v kasačce. A to je dalších 5.000 Kč na poplatcích...

[jo295]

Tady je cesta argumentace jak před správním orgánem, tak před soudem. Je to nařízení, je přímo použitelné v ČR a má přednost před zákony.

Podle čl. 46 nařízení eIDAS nesmí být elektronickému dokumentu odpírány právní účinky ani důkazní použitelnost pouze z důvodu jeho elektronické formy. Obdobně čl. 43 eIDAS chrání právní účinky dat odeslaných a přijatých prostřednictvím elektronické služby doručování. Jestliže účastník řízení disponuje datovou schránkou a žádá o zaslání listin ze spisu právě tímto státem uznaným elektronickým kanálem, nemůže správní orgán elektronickou formu apriorně odmítnout jen proto, že správní řád historicky vychází z fyzického nahlížení do spisu. Takový výklad by z práva nahlížet do spisu činil právo technologicky podmíněné fyzickou přítomností a fakticky by sankcionoval elektronickou formu výkonu procesního práva.
Žalobce netvrdí, že správní orgán musí v každé věci bez dalšího zřídit obecný dálkový přístup ke spisu. Tvrdí však, že odmítne-li správní orgán zaslat nové listiny nebo elektronickou kopii spisu do datové schránky, musí uvést konkrétní a přezkoumatelný důvod, například ochranu utajovaných informací, ochranu práv třetích osob, technickou nemožnost nebo nepřiměřenou administrativní zátěž. V projednávané věci žádný takový důvod uveden nebyl. Rozhodnutí je proto v této části nepřezkoumatelné, zatížené přepjatým formalismem a rozporné s požadavkem eurokonformního výkladu § 38 správního řádu.
Nebude-li soud považovat eurokonformní výklad § 38 správního řádu za možný, žalobce navrhuje, aby podle čl. 267 SFEU předložil Soudnímu dvoru Evropské unie tyto předběžné otázky:
1. Brání čl. 46 nařízení eIDAS ve spojení se zásadou efektivity a čl. 47 Listiny základních práv Evropské unie takovému výkladu vnitrostátního procesního práva, podle něhož správní orgán může odmítnout zaslání elektronických kopií listin ze správního spisu účastníkovi řízení do jeho datové schránky pouze z důvodu, že vnitrostátní procesní předpis výslovně nestanoví povinnost zasílat spis nebo jeho části elektronicky?
2. Musí být čl. 43 a čl. 46 nařízení eIDAS vykládány tak, že správní orgán nesmí bez konkrétního, přezkoumatelného a věcně odůvodněného důvodu odmítnout elektronickou formu zpřístupnění dokumentů, které jsou nebo mohou být podkladem jeho rozhodnutí, jestliže účastník požádal o jejich zaslání prostřednictvím zákonem uznaného elektronického doručovacího systému?
3. Je s čl. 43 a čl. 46 nařízení eIDAS a s čl. 47 Listiny základních práv Evropské unie slučitelná vnitrostátní správní praxe, která účastníka správního řízení fakticky nutí k fyzickému nahlížení do spisu, ačkoli účastník požádal o elektronické zaslání nových listin a kopie spisu do datové schránky a správní orgán neuvedl žádnou konkrétní překážku elektronického zaslání?

[jo295]

Nebo si argumentaci vezmi z této žaloby, samozřejmě jsem se před NSS nedostal, ale argumentace byla připravená. Ale pozor, platí to jen pro datové schránky (ne e-maily apod.) a nejlépe pro období po roce 2024:

Kasační stížnost

Podle § 102 a násl. s. ř. s. podávám proti rozsudku Krajského soudu v [doplnit] ze dne [doplnit], č. j. [doplnit], včasnou kasační stížnost v celém rozsahu. Současně navrhuji, aby Nejvyšší správní soud podle čl. 267 SFEU přerušil řízení a předložil Soudnímu dvoru Evropské unie předběžné otázky uvedené níže.

Napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení věci a současně je stižen vadou nepřezkoumatelnosti, neboť krajský soud vyložil § 38 správního řádu izolovaně od přímo použitelného unijního práva, zejména od nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 910/2014 (eIDAS), a nevypořádal se řádně s argumentem, že po nástupu eIDAS již nelze elektronickou formu při realizaci procesních práv účastníka systematicky podřazovat tradiční fyzické formě. Nařízení jsou podle čl. 288 SFEU závazná v celém rozsahu a přímo použitelná ve všech členských státech. eIDAS se obecně použije od 1. 7. 2016.

I. Přijatelnost a přesah nad vlastní zájmy stěžovatele

Předložená kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Otevírá totiž dosud neuspokojivě zodpovězenou otázku, zda lze po 1. 7. 2016, tj. po obecné použitelnosti přímo použitelného nařízení eIDAS, nadále mechanicky přejímat starší vnitrostátní judikaturu, která v zásadě odmítá dovozovat povinnost správního orgánu elektronicky zpřístupnit správní spis nebo jeho část do datové schránky účastníka. Tato otázka má zjevný přesah nad individuální věc stěžovatele, neboť se týká obecného vztahu mezi § 38 správního řádu, systémem datových schránek a přímo použitelným unijním právem.

Jde zároveň o otázku, která se v současném právním prostředí stává naléhavější i z důvodu pozdějšího normativního vývoje. Český právní řád přijal zákon o právu na digitální služby, který zakotvuje právo fyzických a právnických osob na digitální služby a na digitální úkony vůči orgánům veřejné moci; následně došlo k další elektronizaci postupů orgánů veřejné moci zákonem č. 261/2021 Sb. a od 1. 1. 2023 k masovému automatickému zřizování datových schránek dalším subjektům. Unijní rámec byl navíc v roce 2024 dále posílen novelou eIDAS nařízením (EU) 2024/1183. Starší judikatura NSS tak vznikala v normativně i fakticky odlišném prostředí než dnes.

II. Rozsah napadení

Napadený rozsudek stěžovatel napadá v celém rozsahu. Krajský soud aproboval právní názor, podle něhož správní orgán není povinen poskytnout stěžovateli správní spis nebo jeho požadovanou část elektronicky do datové schránky a může realizaci práva nahlížet do spisu bez dalšího vázat na osobní fyzickou přítomnost u správního orgánu. Takový závěr je podle stěžovatele nesprávný, protože neodpovídá textu § 38 správního řádu, systematice zákona o datových schránkách, vývoji českého práva digitálních služeb ani přímo použitelnému unijnímu právu.

III. Kasační důvod podle § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
Nesprávné právní posouzení věci
1. Krajský soud vyložil § 38 správního řádu v rozporu s přímo použitelným unijním právem

Nařízení eIDAS je podle čl. 288 SFEU přímo použitelné ve všech členských státech. Krajský soud proto nebyl oprávněn vykládat § 38 správního řádu čistě vnitrostátně, jako by šlo o právní otázku bez unijní dimenze. Právě naopak: v projednávané věci byl povinen zohlednit, že čl. 46 eIDAS zakazuje upírat elektronickému dokumentu právní účinky a přípustnost jako důkazu jen proto, že je v elektronické podobě, a čl. 43 eIDAS obdobně chrání data zaslaná a přijatá prostřednictvím elektronické doporučené doručovací služby. I když tato ustanovení přímo nehovoří o „nahlížení do správního spisu“, harmonizují právní status elektronické formy a zakazují její apriorní znevýhodnění.

Napadený rozsudek však ve svém důsledku stojí právě na takovém znevýhodnění. Vykládá totiž právo nahlížet do spisu tak, že plnohodnotnou formou jeho výkonu je zásadně osobní fyzická přítomnost na úřadě, zatímco zaslání dokumentů do datové schránky účastníka je toliko fakultativní možností bez plné procesní relevance. Takový výklad je po nástupu eIDAS neudržitelný. Elektronická forma nesmí být bez konkrétního zákonného důvodu považována za právně méněcennou jen proto, že je elektronická.

2. Text § 38 správního řádu neobsahuje požadavek výlučně osobní realizace práva

Podle § 38 správního řádu mají účastníci a jejich zástupci právo nahlížet do spisu a s tímto právem je spojeno i právo činit si výpisy a právo, aby správní orgán pořídil kopie spisu nebo jeho části. Text zákona nikde nestanoví, že toto právo lze vykonat pouze osobní návštěvou úřadu. Tento závěr je produktem restriktivní judikatury, nikoli jazykového znění zákona. Současně § 4 a § 6 správního řádu ukládají správním orgánům pojímat veřejnou správu jako službu veřejnosti, umožnit dotčeným osobám uplatňovat jejich práva a co možná nejméně je zatěžovat.

Jestliže zákon připouští právo na kopie spisu nebo jeho části a současně správní řád nikde nepřikazuje výlučně fyzický způsob jejich poskytnutí, nelze bez dalšího přijmout výklad, že elektronická forma je zcela závislá na libovůli správního orgánu. Po eIDAS musí platit nejméně to, že elektronické poskytnutí spisu nebo jeho části je zásadně přípustný způsob realizace práva, a jeho odmítnutí musí být založeno na konkrétních, individualizovaných a přezkoumatelných důvodech.

3. Zákon o datových schránkách činí z datové schránky standardní a právně plnohodnotný komunikační kanál

Podle zákona č. 300/2008 Sb. může fyzická osoba, podnikající fyzická osoba i právnická osoba činit úkony vůči orgánu veřejné moci prostřednictvím datové schránky, umožňuje-li to povaha úkonu; úkon učiněný prostřednictvím datové schránky má stejné účinky jako úkon písemný a podepsaný. NSS v rozsudku 8 As 57/2019-57 navíc výslovně uvedl, že § 17 odst. 1 zákona o datových schránkách stanoví absolutní přednost doručování do datové schránky, pokud ji má adresát zřízenou a zpřístupněnou, a že doručování do datové schránky nelze považovat za méně bezpečný způsob doručování než doručování poštou.

Je proto vnitřně rozporné, jestliže stát na jedné straně vybudoval datové schránky jako standardní a preferovaný nástroj komunikace s orgány veřejné moci, přiznal úkonům činěným datovou schránkou stejné účinky jako úkonům písemným a podepsaným a současně soudní výklad připouští, aby při realizaci práva podle § 38 správního řádu byla datová schránka v podstatě odsunuta do druhořadé role. Takový přístup neodpovídá ani systematice českého práva, ani smyslu eIDAS.

4. Právo nahlížet do spisu je prostředkem účinné obrany, nikoli rituálem fyzické přítomnosti

Smyslem práva nahlížet do spisu není pouhá možnost fyzicky nahlédnout do dokumentů na pracovišti úřadu, ale reálná možnost seznámit se s podklady, analyzovat je a efektivně na ně reagovat. Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci v rozsudku 72 A 7/2025-32 výslovně zdůraznil, že pořízení kopie záznamu a možnost s ním dále pracovat, opakovaně se k němu vracet a používat jej pro argumentaci, jsou základem práva nahlížet do spisu jako součásti práva na spravedlivý proces. NSS v rozsudku 6 Azs 116/2022-43 sice nepřijal absolutní závěr o obecném právu na pořízení kopie správním orgánem, ale zároveň řešil právě otázku, zda byl účastníkovi skutečně umožněn efektivní přístup k podkladům a zda odmítnutí kopie nevedlo k zásahu do spravedlivého procesu.

Napadený rozsudek tento funkční rozměr práva nahlížet do spisu opomenul. Namísto materiálního testu, zda stěžovatel měl rovnocennou a prakticky účinnou možnost se s podklady seznámit, převzal formalistickou tezi, že osobní přítomnost u úřadu sama o sobě postačuje. Takový závěr neobstojí zejména tehdy, pokud správní orgán disponoval dokumenty v elektronické podobě nebo je mohl bez nepřiměřené zátěže převést do elektronické podoby a bezpečně zaslat do úředně zřízené datové schránky stěžovatele.

5. Pozdější právní a institucionální vývoj vyžaduje odklon od starší judikatury NSS

I kdyby bylo možno připustit, že bezprostředně po 1. 7. 2016 mohl být dopad eIDAS na výklad § 38 správního řádu v české správní praxi teprve postupně rozpoznáván, tento argument dnes již neobstojí. Český zákonodárce mezitím přijal zákon o právu na digitální služby, který výslovně upravuje právo osob na poskytnutí digitálních služeb orgány veřejné moci a právo činit digitální úkony. Následovala další elektronizace postupů orgánů veřejné moci zákonem č. 261/2021 Sb. a od 1. 1. 2023 došlo k automatickému zřizování datových schránek dalším subjektům, zejména OSVČ, spolkům a nadacím. Unijní zákonodárce pak v roce 2024 dále novelizoval eIDAS nařízením (EU) 2024/1183.

Tento vývoj není jen symbolický. DIA ve své zprávě za rok 2024 uvádí, že bylo zřízeno téměř 4,5 milionu datových schránek a že jejich využití je masivní. Datová schránka tedy již dávno není okrajovým nebo výjimečným nástrojem komunikace se státem, nýbrž systémově rozšířeným standardem. Čím více se stát sám opírá o digitální komunikační infrastrukturu, tím méně je obhajitelné, aby soudní výklad nahlížení do spisu zůstával uvězněn v předpokladech dřívějšího, převážně analogového prostředí.

Právě tato kumulace pozdějších změn je samostatným důvodem k odklonu od starší judikatury NSS. Stěžovatel proto výslovně navrhuje, aby NSS svou dosavadní linii přehodnotil alespoň v tom rozsahu, že již není udržitelné tvrdit, že elektronické poskytnutí spisu nebo jeho části do datové schránky je vždy a bez dalšího pouze fakultativní benevolencí správního orgánu. Správní orgán musí takovou žádost věcně a individualizovaně posoudit a její odmítnutí opřít o konkrétní zákonný nebo technický důvod.

6. I samotná veřejná správa připouští elektronický vstup do procedury a praxe zná i vzdálený přístup ke spisu

Portál veřejné správy výslovně uvádí, že o nahlížení do spisu lze požádat elektronicky, včetně podání prostřednictvím datové schránky. Současně však popisuje běžnou správní praxi tak, že do spisu se nahlíží osobně a ve spojení s nahlížením lze žádat kopie spisu nebo jeho části. Tato skutečnost sama ukazuje, že elektronický vstup účastníka do procedury je státem plně akceptován; o to přesvědčivější musí být důvody, chce-li stát popřít elektronickou realizaci výstupu.

Navíc ani faktická proveditelnost vzdáleného přístupu ke správním spisům dnes není hypotetická. Úřad pro ochranu hospodářské soutěže od 1. 9. 2022 provozuje systém vzdáleného přístupu do správního spisu a výslovně uvádí, že účastníkům umožňuje bez osobní návštěvy přistupovat v průměru až k 90 % obsahu správního spisu. Tento údaj není sám o sobě zdrojem subjektivního práva stěžovatele, ale silně vyvrací případný argument o technické nemožnosti nebo systémové neproveditelnosti elektronického zpřístupnění spisu. Pokud český správní orgán takovou službu fakticky poskytuje, je tím oslaben předpoklad, že vzdálené zpřístupnění spisu je z povahy věci mimo rámec správního procesu.

IV. Kasační důvod podle § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
Nepřezkoumatelnost a nedostatečné vypořádání unijní argumentace

Napadený rozsudek je nepřezkoumatelný i proto, že se nevypořádal s unijní argumentací v rozsahu odpovídajícím její závažnosti. Pokud stěžovatel namítal přímou použitelnost eIDAS, čl. 46 eIDAS, rovnocennost elektronické formy, čl. 47 a 48 Listiny a povinnost eurokonformního výkladu § 38 správního řádu, nemohl krajský soud vystačit s mechanickým odkazem na starší vnitrostátní judikaturu, aniž vysvětlí, proč čl. 46 eIDAS nepovažuje za relevantní, proč podle něj nejde o situaci spadající do působnosti unijního práva a proč považuje správný výklad unijního práva za natolik zjevný, že není třeba ani zvažovat předběžnou otázku.

V. Návrh na předložení předběžných otázek Soudnímu dvoru Evropské unie

V projednávané věci je přímo relevantní výklad unijního práva, konkrétně čl. 46 nařízení eIDAS, případně ve spojení s čl. 47, 48 a 51 Listiny. Podle čl. 267 SFEU je Soudní dvůr příslušný rozhodovat o předběžných otázkách týkajících se výkladu Smluv a aktů orgánů Unie. Rozsudek velkého senátu ve věci Consorzio Italian Management znovu potvrdil, že soud poslední instance může odmítnout položení předběžné otázky jen tehdy, není-li otázka relevantní, byla-li již vyřešena nebo je-li správný výklad natolik zjevný, že neponechává prostor pro rozumné pochybnosti. V nynější věci taková situace nenastává.

Použitelnost Listiny není v této věci založena jen volnou souvislostí s právem Unie. Vyplývá z toho, že je třeba vyložit přímo použitelné nařízení eIDAS. Podle čl. 51 odst. 1 Listiny jsou členské státy Listinou vázány tehdy, když provádějí unijní právo. Judikatura SDEU v linii Åkerberg Fransson potvrzuje, že Listina dopadá na situace spadající do působnosti unijního práva, zatímco judikatura Siragusa vyžaduje dostatečně těsné spojení s unijním právem. V projednávané věci je toto spojení dáno právě nutností výkladu eIDAS.

Stěžovatel proto navrhuje předložit Soudnímu dvoru Evropské unie tyto předběžné otázky:

1. Musí být čl. 46 nařízení (EU) č. 910/2014 vykládán v tom smyslu, že brání takovému výkladu vnitrostátního procesního práva, podle něhož elektronické poskytnutí dokumentů ze správního spisu účastníkovi řízení do jeho úředně zřízené datové schránky nemá rovnocenný procesní význam jako osobní fyzické nahlížení do spisu a je ponecháno pouze na uvážení správního orgánu, přestože požadované dokumenty existují v elektronické podobě nebo mohou být bez nepřiměřené zátěže do elektronické podoby převedeny?

2. Musí být čl. 46 nařízení (EU) č. 910/2014 ve spojení s čl. 47 a čl. 51 odst. 1 Listiny základních práv Evropské unie vykládán v tom smyslu, že brání takové vnitrostátní judikatuře, která sice připouští podání žádosti o nahlížení do spisu elektronicky, avšak faktickou realizaci tohoto práva zásadně omezuje na osobní návštěvu správního orgánu, a to i tehdy, kdy elektronické zaslání spisu nebo jeho požadované části je objektivně možné a nezbytné k účinnému výkonu procesních práv účastníka?

3. Pokud unijní právo nevyžaduje v každém případě zaslání celého správního spisu, musí být čl. 46 nařízení (EU) č. 910/2014 ve spojení s čl. 47 Listiny vykládán alespoň v tom smyslu, že správní orgán je povinen elektronicky poskytnout účastníkovi konkrétně určené dokumenty ze správního spisu nebo ucelenou část spisu relevantní pro obranu, nebrání-li tomu konkrétní důvody ochrany práv třetích osob, zákonné mlčenlivosti, utajení nebo objektivní technické nepřenositelnosti?

4. Musí být čl. 267 SFEU vykládán v tom smyslu, že soud poslední instance je povinen položit předběžnou otázku, pokud má potvrdit restriktivní vnitrostátní judikaturu omezující elektronickou realizaci procesních práv účastníka a současně dosud neexistuje ustálená judikatura Soudního dvora, která by přímo řešila vztah čl. 46 nařízení eIDAS k právu nahlížet do správního spisu?

VI. Závěr

Napadený rozsudek vychází z právního názoru, který je po 1. 7. 2016, a tím spíše po pozdějším rozvoji českého i unijního práva digitálních služeb, neudržitelný. § 38 správního řádu nelze nadále vykládat v tom smyslu, že elektronické poskytnutí správního spisu nebo jeho části do datové schránky je vždy jen fakultativní benevolencí správního orgánu. Takový výklad je v rozporu s přímo použitelným čl. 46 eIDAS, se systematikou zákona o datových schránkách, se zásadami správního řádu i s požadavkem účinné ochrany procesních práv účastníka.

Starší restriktivní judikaturu NSS proto nelze v nynějších poměrech mechanicky přejímat. NSS by měl buď výslovně provést odklon od své dosavadní linie, nebo alespoň zřetelně vymezit, že po eIDAS a po následném rozvoji datových schránek již není možné kategoricky a abstraktně vylučovat elektronické zpřístupnění spisu nebo jeho části, aniž by správní orgán unesl břemeno konkrétního a přezkoumatelného odůvodnění.

Petit

Navrhuji, aby Nejvyšší správní soud vydal tento

rozsudek:

Rozsudek Krajského soudu v [doplnit] ze dne [doplnit], č. j. [doplnit], se zrušuje.
Věc se vrací Krajskému soudu v [doplnit] k dalšímu řízení.
Subsidiárně, bude-li to Nejvyšší správní soud považovat za nutné pro rozhodnutí věci, se řízení přerušuje a Soudnímu dvoru Evropské unie se podle čl. 267 SFEU předkládají výše uvedené předběžné otázky.

[Eric]

Zajímavé, díky. O to absurdnější mi teď připadá postoj českého ČÚZK, podle kterého "DS není prostředkem identifikace" a tudíž přes ni nelze přistupovat k veřejným datům z KN.