V naší věci došlo poměrně rychle po podání odporu k doručení oznámení o pokračování řízení (ignorováno) a následně k vydání rozhodnutí. Proti rozhodnutí bylo podáno odvolání následujícího znění:
I.
Dne XXXXXX bylo odvolatelce prostřednictvím systému datových schránek doručeno rozhodnutí Správy Krkonošského národního parku (dále též jen „správní orgán prvního stupně“ nebo „SO1“) č. j. XXXXXX ve věci vedené pod spis. zn. XXXXXX vydané dne XXXXXX s tím, že odvolatelka se uznává vinnou z porušení ustanovení § 16 odst. 2 písm. l) zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny (dále též jen „ZOPK“), kterým spáchala přestupek na úseku ochrany přírody a krajiny podle § 88 odst. 2 písm. n) ZOPK, jehož se dopustí právnická osoba, která „
vykonává ve zvláště chráněném území, označeném smluvně chráněném území, evropsky významné lokalitě nebo ptačí oblasti činnost zakázanou nebo vykonává činnost, pro kterou je vyžadován souhlas orgánu ochrany přírody, bez tohoto souhlasu“, jelikož „
ve dnech XXXXXX a XXXXXX byl zjištěn motorový vůz, kterého je obviněná vlastníkem a provozovatelem, v Janských Lázních, na Černé hoře, k.ú. Černá Hora v Krkonoších. Komunikace, kde byl pohyb motorového vozidla zaznamenán, se nachází na území Krkonošského národního parku, mimo zastavěné území obce a zastavitelnou plochu obce. Nejednalo se o silnici, místní komunikaci či místo vyhrazené pro vjezd všech motorových vozidel. Vjíždět a setrvávat s motorovými vozidly na území národního parku mimo silnice, místní komunikace a místa vyhrazená, je, až na výjimky uvedené v zákoně, zakázáno.“, za což byl odvolatelce uložen peněžitý trest, resp. pokuta ve výši 10.000,- Kč, a povinnost uhradit paušální náhradu nákladů řízení ve výši 1.000,- Kč.
Odvolatelka se odvolává proti celému rozhodnutí č. j. XXXXXX (dále jen „napadené rozhodnutí“), neboť toto rozhodnutí spočívá na nesprávně a neúplně zjištěném skutkovém stavu, na nesprávném právním posouzení věci a je rovněž nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, neboť správní orgán nedostál základním povinnostem, jež mu ukládá zákon.
II.
Dle napadeného rozhodnutí se měla odvolatelka dopustit porušení ust. § 16 odst. 2 písm. l) ZOPK, který stanoví, že na celém území národního parku je zakázáno „
vjíždět a setrvávat s motorovými vozidly a obytnými přívěsy mimo silnice, místní komunikace a místa vyhrazená orgánem ochrany přírody…“ Odvolatelka konstatuje, že porušení daného ustanovení se nedopustila, ba dokonce ani jako právnická osoba dopustit nemohla, neboť s žádným motorovým vozidlem nikam nevjížděla ani s ním nikde nesetrvávala. To mohla učinit pouze osoby fyzická, konkrétně řidič vozidla. Aplikace dané normy na „jednání“ provozovatele je zcela absurdním ohýbáním zákona ze strany SO1, který v napadeném rozhodnutí mj. uvádí, že „
[p]osuzováno je to, že k jednání obviněné ve zvláště chráněném území vůbec došlo,“ aniž by se jakkoli snažil definovat či dokonce dokázat, že k údajnému deliktnímu jednání došlo při činnosti odvolatelky či v přímé souvislosti s ní nebo ku prospěchu odvolatelky či v jejím zájmu (srov. § 20 odst. 1 zák. č. 250/2016 Sb.), kteroužto skutečnost ani SO1 prokázat nemůže, neboť odvolatelka žádného řidiče do KRNAP ve svém zájmu nevyslala.
Za více než pochybný dále odvolatelka považuje právní názor SO1 stran naplnění materiálního znaku skutku. Dny, v nichž došlo k údajnému spáchání přestupku, jsou pátek (odpoledne) a neděle. Je tedy poměrně zjevné, že řidič projel sledovaným úsekem, neboť trávil v dané oblasti víkend. Jedná se o dva průjezdy v odlišných dnech, z čehož lze snadno dovodit, že řidič v dané oblasti přenocoval. Lze proto v podstatě s jistotou předpokládat, že pokud by požádal ubytovatele o povolení k vjezdu, bez obtíží by je obdržel. Údajný přestupek je tak čistě formální, neboť spočívá de facto pouze v tom, že řidič vozidla pravděpodobně neprovedl formální úkon vedoucí ke zcela automatickému získání patřičného povolení. Naplnění materiální stránky skutku nebylo správním orgánem nijak prokazováno, je pouze tvrzeno. Snaha o trestání takovéhoto v podstatě nezávadného jednání je zcela objektivně projevem přepjatého formalismu a byrokratické zvůle.
V každém případě je nabíledni, že SO1 naprosto nedostál hned několika základním povinnostem, jež mu ukládá zákon č. 500/2001 Sb., správní řád (dále jen „SprŘ“), mj. v §§ 2 - 4, když nepostupoval v souladu se zákony, vykládal své pravomoci enormně extenzivně (a to až za hranu zákona), zbytečně zatížil odvolatelku zjevně protiprávně zahájeným a nezákonně vedeným správním řízením a neučinil krom odeslání po právní stránce zcela nedostatečné výzvy (v níž mj. neposkytl přiměřené poučení o právech a povinnostech) ničeho k tomu, aby zjistil skutečný stav věci. V neposlední řadě pak považuje odvolatelka naprosto nedostatečné odůvodnění výše pokuty za zcela nepřijatelný projev libovůle SO1.
Již jen na okraj odvolatelka doplňuje, že obdržela výzvu k podání vysvětlení č. j. XXXXXX, na kterou odkazuje napadené rozhodnutí. Tato výzva byla v tak zjevném rozporu se SprŘ (počínaje naprostou absencí jakéhokoli poučení před podáním vysvětlení, konče přinejmenším sporným požadavkem na podání vysvětlení písemnou formou), že odvolatelka neměla potřebu na ni jakkoli reagovat.
III.
Na základě výše uvedeného nezbývá než konstatovat, že správní řízení bylo vedeno v příkrém rozporu s právními předpisy proti subjektu, který se údajného přestupku prakticky vůbec nemohl dopustit, a bylo stiženo procesními vadami takového charakteru, že zakládají zřetelný důvod pro zrušení napadeného rozhodnutí a zastavení řízení. Odvolatelka proto navrhuje, aby správní orgán prvního stupně řízení v rámci autoremedury podle ust. § 87 SprŘ zastavil.
In eventum, pokud tak správní orgán prvního stupně neučiní, odvolatelka žádá v souladu s § 36 odst. 2 SprŘ o zaslání informace o stavu řízení v rozsahu kopie stanoviska správního orgánu prvního stupně předaného nadřízenému správnímu orgánu společně s odvoláním podle ust. § 88 SprŘ, aby se k jeho obsahu mohla vyjádřit, a dále navrhuje, aby odvolací správní orgán rozhodl o nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí, napadené rozhodnutí zrušil a řízení zastavil.