V souvislosti s jedním právě řešeným přestupkem jsem dohledal tenhle kousek, který přináší rozbor zavinění v situaci, kdy řidič najede do překážky, např. neosvětlené. Policie za takové situace s gustem pokutuje řidiče, který do překážky najel a samozřejmě že i řidiče, který ji způsobil. Přinejmenším u toho prvního je to diskutabilní a zdá se, že je tady východisko.
http://www.nssoud.cz/files/SOUDNI_VYKON/2008/0086_1As__0800063A_prevedeno.pdf§ 18 odst. 1 zákona ukládá řidiči povinnost, že "smí jet jen takovou rychlostí, aby byl schopen zastavit vozidlo na
vzdálenost, na kterou má rozhled."
Rozsudek konstatuje:
Přestupkem je podle definice § 2 odst. 1 zákona o přestupcích zaviněné jednání, které
porušuje nebo ohrožuje zájem společnosti a je za přestupek výslovně označeno zákonem.
Ke spáchání přestupku (ostatně jako ke spáchání každého jiného deliktu) je třeba jednak jednání
deliktně způsobilého subjektu, jímž dochází k porušení povinnosti (objektivní stránka deliktu),
jednak jeho zavinění (subjektivní stránka deliktu). Jednáním může být jak konání, tak opomenutí
tam, kde byla dána povinnost konat; zavinění musí být přítomno buď ve formě úmyslu přímého
či nepřímého, nebo ve formě nedbalosti vědomé či nevědomé.
Objektivní stránka přestupku je v této věci prokázána, a žalobce to nijak nepopírá.
Ve správním spisu je spolehlivě doloženo, že žalobce dne 22. 1. 2004 v 19,20 řídil svůj nákladní
automobil po silnici I. třídy č. 13 určitou - podle všeho povolenou – rychlostí ve směru
od Klášterce nad Ohří směrem na Chomutov. Na 35. kilometru silnice narazil do překážky -
odstaveného vozidla Škoda Octavia stojícího kolmo ke směru jízdy v pravém jízdním pruhu -
a tím způsobil dopravní nehodu ve smyslu § 22 odst. 1 písm. c) zákona o přestupcích.
Jinou věcí je však subjektivní stránka přestupku, tedy zavinění. Správní orgány se v této
věci výslovně nezabývaly formou zavinění, jakou u žalobce spatřovaly; z povahy věci je tu však
úmysl vyloučen. Z žalobcova popisu přestupku, jemuž správní orgány uvěřily a z nějž vycházely,
je patrné, že tu nemůže jít ani o nedbalost vědomou: na daném úseku silnice totiž nebylo
z dostatečné vzdálenosti patrné, že tu stojí překážka (vozidlo Škoda Octavia bylo tmavé barvy,
neosvětlené a neoznačené výstražným trojúhelníkem), a žalobce tak nevěděl, že svým jednáním -
tedy jízdou v povolené rychlosti - může porušit nebo ohrozit zájem chráněný zákonem. V úvahu
tak přichází pouze nedbalost nevědomá [§ 4 odst. 1 písm. b) zákona o přestupcích]. Správní
orgány ohledně žalobce připouštějí, že nevěděl, že svým jednáním může porušit nebo ohrozit
zájem chráněný zákonem; jelikož mu však nehodu kladou za vinu, nutně (ač mlčky) vycházejí
z toho, že to vzhledem k okolnostem a svým osobním poměrům vědět měl a mohl.Správní orgán tedy měl dokázat, že řidič o překážce v podobě odstaveného automobilu vzhledem k okolnostem a svým osobním poměrům vědět měl a mohl, což neudělal. Podle soudu připadal v úvahu znalecký posudek nebo prověrka na místě.
Soud však jde ještě dál.
Při vytváření právních závěrů na základě doplněného skutkového stavu je pak nutné vzít
v úvahu tzv. princip omezené důvěry, podle nějž se řidič v silničním provozu může spoléhat
na to, že ostatní účastníci silničního provozu budou dodržovat pravidla provozu na pozemních
komunikacích.Řidič nákladního vozidla podle soudu tedy nebyl povinen předvídat porušení zákona ze strany jiného řidiče, tentokrát řidiče odstaveného vozidla.
Pokud to mám shrnout, § 18 odst. (1) platí, ale aby se jeho porušení stalo přestupkem, musí se policie nebo správní orgán vypořádat s otázkou zavinění. Pokud se jedná o nevědomou nedbalost (nevěděl, ačkoli vzhledem k okolnostem vědět měl a mohl), musí správní orgán stejně řešit to "měl a mohl", zda měl možnost překážku z dostatečné vzdálenosti, s ohledem na svoji rychlost jízdy, případně zda existovaly nějaké jiné skutečnosti, které by na překážku upozorňovaly. Jinak smolík pacholík.