Hele, je to o slušné komunikaci jako ve všem.
1) Stojím u přechodu a nechci přejít - prostě čekám na „něco“. Stále ale sleduji provoz a když vidím, že nějaký řidič má tendenci mne pustit, tak mu jasně a zavčas dávám najevo, že nechci přejít - ustoupím, zamávám ne, poděkuji. To stejné naopak - chci přejít? Tak třeba afektovaně nakročím do přechodu (jede dlouhá kolona aut a už páté - desáté - stopadesáté mohlo zastavit a nic...). Je pár situací, které mi nějak vadí nebo mne mrzí: jede jediné auto nebo kolona aut a zastaví až to poslední. Těch pár sekund už mne nezabije a tomu řidiči to ušetří více - většinou takového pouštím gestikulací. Druhá situace je, když mne z jedné strany řidič pustí, já přejdu do poloviny a z druhé strany mne pustit prostě nechcou, ačkoliv to vypadalo, že zastaví.
2) Jako řidič... Když vidím, že stojí u přechodu a váhá, tak mu pokynu rukou aby šel, že o něm vím a nechci ho zabít. Snažím se o to s dostatečným předstihem, abych třeba nemusel zcela zastavit a tak. Občas musím i zatroubit, aby ten blbec sledoval co se děje. Zde narážím na dvě problémové situace (ne chodce). První jsou dvě ženské, co se spolu baví. Jedna vstoupí do přechodu bezpečně a přejde na druhou stranu, druhá vyběhne hned za ní a v půlce jízdního pruhu zjistí, ze auto, tak se zastaví a vrátí - problém je naprosto nevypočitatelné chování. Řidič musí zastavit, tu druhou pomalu za ručičku převést a ještě si vyslechnout, jak ji málem zabil. Druhá situace jsou typičtí nerdi čumící do mobilu. Zastaví u přechodu a nečumí na silnic, ale do mobilu. Je to obvykle muž, tudíž je celá pozornost věnována mobilu. Po náhodně dlouhém okamžiku zvedne hlavu a vykročí do silnice (bez znalosti situace na ní).
Všechno to vidím jako problém v komunikaci a určité ohledplnosti OBOU stran.
