Ano, na straně B. Řidič B nic nepodepsal. Vyjádření šlo e-mailem na adresu dotycne.policistky@pcr.cz.
Záznam sepsán zatím nebyl. Ano, bylo to jednoznačně bez zranění. S osádkou druhého vozu byla obtížná komunikace, protože paní hovořila jen suržykem (pidgin mezi ruštinou a ukrajinštinou), její partner či muž, který posléze dorazil, komunikoval s PČR částečně anglicky, částečně přes mobil někdo překládal. Strana B stritkně dodržovala §16 správního řádu.
Pojišťovnám zatím neoznámeno, není jednoznačně určen viník.
Ke skutkovému ději předmětné události uvádím následující: při jízdě jsem si kontroloval prostor před sebou, odpovídající přibližně průjezdnímu profilu vozidla a přiměřené rezervě po obou stranách vozidla. V tomto prostoru se nenalézaly žádné předměty ani osoby, žádné osoby také neprojevovaly zjevný úmysl do tohoto prostoru vstoupit. Zda byly LZ dveře druhého vozidla zcela zavřené nebo jen přivřené, si nevzpomínám. Ke srážce proto mohlo dojít jen v důsledku jejich náhlého otevření, ať již ze stavu zcela zavřeného nebo ze stavu přivřeného. Srážku pravé části mého vozidla s dveřmi vozu r.z. AAxxxxxx jsem zaznamenal v okamžiku jejich kontaktu se zrcátkem a konstrukcí pravých předních dveří. Poté jsem bezpečným způsobem vozidlo zastavil a odstavil na nejbližším vhodném místě, kde netvořilo překážku na pozemní komunikaci.
K právnímu hodnocení věci: Jsem přesvědčen, že k nehodě nemohlo dojít jiným způsobem, než v důsledku porušení povinnosti stanovené ustanovením §26 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb, O provozu na pozemních komunikacích, v platném znění, ze strany posádky vozu r.z. AAxxxxxx.
§ 26
(1) Otevírat dveře nebo boční stěny vozidla, jakož i nastupovat do vozidla nebo vystupovat z něho se smí jen tehdy, není-li tím ohrožena bezpečnost nastupujících nebo vystupujících osob
ani jiných účastníků provozu na pozemních komunikacích.
Zákondárce zde žádným způsobem neomezuje platnost této povinnosti jen na otevření dveří ze stavu jejich úplného uzavření, naopak, jednoznačně říká, že osoba, otevírající dveře, tak smí činit jen tehdy, není-li ohrožena bezpečnost i jiných účastníků provozu na pozemních komunikacích, čímž zdůraznil společenskou nebezpečnost náhlého otevření dveří vozidla do vozovky, zejména pak pro slabší účastníky silničního provozu.
Jakýkoli teoretický konstrukt naznačující, že bych snad měl náhlé otevření dveří bezprostředně před svým jedoucím vozidlem předpokládat jen na základě toho, zda nějaké dveře zaparkovaného vozidla jsou zavřené nebo jen přivřené, považuji za absurdní.
Závěrem chci uvést, že jsem se při jízdě řídil tzv. "principem omezené důvěry" (viz. například nález II. ÚS 1711/20 #1, rozsudek NSS č. j. 3 As 24/2005 - 73 apod.), tedy předpokládal jsem, že i ostatní účastníci silničního provozu si budou počínat přiměřeně dopravní situaci a obecným pravidlům silničního provozu. Zanedbání potřebné míry opatrnosti nelze dovozovat jen na základě zpětné myšlenkové konstrukce nepodložené konkrétními fakty - došlo-li ke škodlivému následku, neznamená to automaticky, že potřebná míra opatrnosti musela být nutně zanedbána.
Opačný výklad, který by dovozoval porušení povinnosti řidičem automobilu, znamená, že povinnost dbát zvýšené opatrnosti je třeba interpretovat tak, že by řidič musel zohlednit i možné závažné porušení pravidel silničního provozu jinými účastníky silničního provozu; takový výklad by však zakládal nerovnost v právech a povinnostech a byl tak v rozporu s ustanoveními čl. 1 a 37 Listiny základních práv a svobod (viz například nález IV. ÚS 3159/15) a je proto nepřijatelný.
