Toto jsem dal dohromady dřív, než zde reagoval Číkus:
Tak vzhledem k tomu, že se přestupek mohl stát již v tomto roce, pak se uplatní § 125g odst. 2 ZPPK a není vhodné použít spolupracujícího řidiče. Leda, že byste je chtěl maximálně zatížit a nešlo vám o výhru.
Nabízí se tedy důvěryhodně zahraný Helmut, kterého zastoupíte, na ústním jednání se jeho jménem přiznáte a doplníte nějakou historku o tom, jak opravdu musel šlápnout na plyn.
Ad Číkus:
Neexistuje náhodou nějaká judikatura, dle které někdo cíleně namítal důkazy (nebo neexistenci něčeho) až ve (správní?) žalobě a soud ho s tím poslal do hajzlu? Nemohlo to být něco ve věci aplikace § 137 odst. 4 SprŘ? Když to takhle popisujete, tohle mi vyvstane na mysl, ale rozhodně nemám žádný konkrétní odkaz.
EDIT: Ok, už jsem to našel. Byla to moje oblíbená citace váženého
hhDoporučuji nicméně s těmi písemnými přiznáními zacházet obezřetně, a vždy mít nějaká zadní vrátka (dát to podepsat někomu cizímu, mít připravenou nějakou legendu vysvětlující, proč došlo k omylu ...). Příkladů, jak to nedělat, je v databázích judiaktury hafo, např. II. ÚS 3714/16 (a jemu předcházející NSS 10 As 136/2015-41) - tady bylo hlavní chybou namítat nepoužitelnost až v žalobě, ne v samotném řízení, ale i tak je pozoruhodné, že soudy vyhodnotily písemnou reakci na výzvu dle § 137 SprŘ doručenou ještě před vydáním příkazu a tedy před zahájením řízení jako podání v řízení ...
Vím, že je to sice relativně vzdálené, ale nemůže na podobném principu poslat soud do hajzlu řidiče, který svoje dokonalé alibi namítá až v žalobě? Cítím, že to není moc přiléhavé, ale principiálně to je podobné.
