Aktualizováno:
Kasační stížnost proti rozsudku proti rozsudku Krajského soudu v Brně čísla jednacího 41 A 9/2019-38 ze dne 03.02.2021
Doplnění kasační stížnosti o konkrétní důvody, pro které Žalobce napadá v záhlaví označené rozhodnutí krajského soudu
I.
Žalobci bylo doručeno Usnesení nadepsaného Nejvyššího správního soudu čísla jednacího 1 As 59/2021 – 13, kterým byl žalobce vyzván, aby ve lhůtě jednoho měsíce od doručení předmětného usnesení doplnil kasační stížnost o konkrétní důvody, pro které napadá v záhlaví označené rozhodnutí krajského soudu.
II.
Žalobce plní uloženou povinnost a doplňuje kasační stížnost o konkrétní důvody, pro které napadá v záhlaví označený rozsudek Krajského soudu v Brně č.j. 41 A 9/2019-38 ze dne 03.02.2021, který byl Žalobci doručen dne 22.02.2021, kterým byla zamítnuta žaloba proti rozhodnutí Krajského úřadu Jihomoravského kraje č.j. JMK 161976/2018 ze dne 20.11.2018. Žalobce v dalším textu bude používat pro označení Krajského soudu v Brně také legislativní zkratku „Soud“ a pro rozsudek Soudu č.j. 41 A 9/2019-38 ze dne 03.02.2021 bude Žalobce v dalším textu používat také legislativní zkratku „Rozsudek“.
III.
Žalobce se v dalším bude vyjadřovat k jednotlivým tvrzením Soudu, uvedeným v části VI. Rozsudku, nadepsané jako „Posouzení věci krajským soudem“.
Tvrzení Soudu uvedené v Rozsudku pod VI. a) „Rozhodnutí Magistrátu není příkazem“.
Žalobce nesouhlasí s tvrzení Soudu že rozhodnutí Magistrátu nebylo příkazem a trvá na tom, že přípis č.j. ODSČ-45024/17-16 ve skutečnosti příkazem byl.
Žalobce považuje za důležité zdůraznit, že ve výrokové části přípisu č.j. ODSČ-45024/17-16 je jednoznačně uvedeno, že se Žalobci „dle § 150 správního řádu příkazem“ ukládá trest.
Skutečnost, že je přípis č.j. ODSČ-45024/17-16 nadepsán jako „rozhodnutí“ na věci nic nemění, neboť příkaz je specifickým typem rozhodnutí.
To ostatně vyplývá i ze správního řádu, kde § 150 pojednávající o příkazu je v hlavě VI. „zvláštní ustanovení o některých rozhodnutích“.
Příkaz je tedy typem rozhodnutím a slovo „rozhodnutí“ v nadpisu nesvědčí o tom, že by takto nadepsaný přípis nebyl příkazem.
Stejně tak argument, že slovem „rozhodnutí“ se dle § 69 správního označuje každé rozhodnutí, nemůže znamenat, že by se nejednalo o příkaz. Příkaz je specifickým typem rozhodnutí.
Argumentace Soudu spekulacemi nad tím, co muselo být z „poučení“ Žalobci jasné, je rovněž zcela nedostatečná, neboť důsledky chybějícího, neúplného nebo nesprávné poučení je řešeno v § 83 odst. 2 správního řádu.
Tvrzení Soudu, že v Žalobci nemohl být vyvolán dojem, že by Magistrát vydal ve věci již druhý příkaz namísto rozhodnutí, se nezakládá na pravdě a je nepodložené.
Správní orgán může samozřejmě ve věci vydat více příkazů.
Tvrzení Soudu, že by to nedávalo procesní smysl, je pro věc zcela nepřípadné, navíc není ničím podložené.
Žádný zákon neukládá účastníkovi správního řízení, fyzické osobě, aby přezkoumával, zda jednotlivé úkony správního orgánu dávají či nedávají smysl.
Žalobce se domnívá, že podložené není ani tvrzení Soudu, že by Magistrát nezavdával možnost dalším odporem řízení ještě protahovat.
Žalobce se tak domnívá, že zde se Soud dopouští úvah, které mu nejsou příslušné, když supluje prvoinstanční správní orgán a domýšlí, co je pro něj smysluplné či nikoli.
Žalobce se tak za této situace zachoval tak, jak mu procesní situace umožnila a podal proti přípisu č.j. ODSČ-45024/17-16 odvolání, tak, jak byl správním orgánem (Magistrátem) poučen.
Žalobce se domnívá, že bagatelizace výroku předmětného přípisu č.j. ODSČ-45024/17-16 ze strany Žalovaného a následně i Soudu je zcela účelová a je zcela nepřijatelná. Ostatně, pokud by se jednalo o takový nepodstatný detail, nevydával by Žalovaný rozhodnutí, kterým tento výrok změnil a z příkazu tak udělal nově rozhodnutí (ovšem až v době, kdy byl tento příkaz zrušen odporem).
Žalobce tak uzavírá, že trvá na tom, že předmětný přípis č.j. ODSČ-45024/17-16 byl příkazem ve věci dle ustanovení § 150 správního řádu a že tento příkaz byl v souladu s § 150 odst. 3 správního řádu včas podaným odporem zrušen .
Tvrzení Soudu uvedené v Rozsudku pod VI. b) „Magistrát konal ústní jednání v souladu se zákonem“.
Žalobce se domnívá, že konstatování Soudu, že se Žalobce z ústního jednání neomluvil není pravdivé, neboť se na ústí jednání dostavili zmocněnci Žalobce.
Smutnou skutečností je, že úřednice Magistrátu se zmocněnci Žalobce odmítla zahájit ústní jednání, plnou moc si ani nezkopírovala a pod pohrůžkou přivolání městské policie oba zmocněnce Žalobce z kanceláře zcela svévolně a protiprávně vyhnala.
Žalobce se domnívá, že skutečnost, že plná moc není součástí spisu z důvodu, že úřednice Magistrátu nepořídila její kopii, ačkoli měla možnost, nelze klást k tíži Žalobce.
Jelikož úřednice Magistrátu odmítla zahájit správní jednání a oba zmocněnce Žalobce ze své kanceláře vyhnala, je pochopitelné, že zmocněnci chtěli plnou moc vrátit, aby ji úřednice nenechala zmizet.
Žalobce se domnívá, že úvahy a spekulace Soudu, jak by úřednice Magistrátu postupovala, popřípadě nepostupovala, nejsou pro rozhodnutí ve věci relevantní. Soud nemůže domýšlet, jak by se úřednice zachovala či nikoli.
Ostatně tato úřednice Magistrátu se s dodržováním zákonů příliš netrápí, což Žalobce dokládá přípisem č.j. JMK 40906/2019. Proč ke krokům dne 29.08.2019 došlo by měl vysvětlovat Magistrát a nikoli Žalobce. Soud i v této věci zcela vychází z nepodložených tvrzeních Žalovaného, zatímco argumenty Žalobce zcela ignoruje.
Tvrzení Soudu uvedené v Rozsudku pod VI. c) „Žalovaný neznemožnil Žalobci podat námitku podjatosti vůči úřední osobě rozhodující o odvolacím řízení“.
Žalovaný Žalobce v rozporu se zákonem neinformoval, která úřední osoba bude o odvolání rozhodovat, což i Soud v Rozsudku potvrzuje. Soud však již v Rozsudku neuvádí, že Žalobce tuto informaci požadoval, naopak Soud v Rozsudku tvrdí v rozporu se skutečností, že se Žalobce „ o svá práva odpovídajícím způsobem nebral..“.
Žalobce se domnívá, že tímto postupem byl Žalobce krácen na svých právech.
Žalobce se domnívá, že argumentace Soudu, že Žalobce námitku podjatosti nepodal ani později není na místě. Podávat námitku podjatosti po vydání rozhodnutí by nemělo žádný účinek a bylo by zcela zbytečné. Nebo také, použijeme-li slova soudu použitá v Rozsudku při jiné příležitosti „nedávalo by to procesní smysl“.
Žalobce se v tomto bodě odvolává také na obsah na rozsudku NSS 4 As 205/2017-21 a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem 75 A 5/2016-31.
IV.
Závěrem Žalobce setrvává na tom, že uplatňuje níže uvedené kasační důvody přípustné dle § 103 odst. 1 s.ř.s.:
1. V Rozsudku Krajský soud v Brně (dále také jen „KS“) nesprávně posoudil právní otázky v předcházejícím řízení, což zakládá nezákonnost Rozsudku.
2. Skutková podstata, z níž správní orgán vycházel, nemá oporu ve spisech, nebo je s nimi v rozporu, nebo při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že toto mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu měl KS napadené rozhodnutí zrušit. KS měl napadené rozhodnutí zrušit také z důvodu nepřezkoumatelnosti pro nesrozumitelnost.
KS však toto neučinil, což zakládá na nezákonnosti Rozsudku.
3. Rozsudek je nepřezkoumatelný z důvodu nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí, případně v jiné vadě v řízení před soudem, přičemž taková vada měla za následek nezákonné rozhodnutí ve věci samé.
Vzhledem ke všem skutečnostem uvedeným výše Žalobce navrhuje, aby Nejvyšší správní soud České republiky napadený Rozsudek Krajského soudu v Brně č.j. 41 A 9/2019-38 ze dne 03.02.2021 podle ustanovení § 110 odst. 1 zákona číslo 150/2002 Sb., soudního řádu správního v platném a účinném znění zrušil a věc Krajskému soudu v Brně vrátil k dalšímu řízení.
