K překážce - fízli k pravomoci podle § 45 ZPPK razí takový výklad, že auto je překážkou kdykoliv stojí někde v rozporu s předpisy. Tedy např. i na vyhrazeném/placeném parkovišti, kde sice netvoří překážku pohybujícím se vozidlům, ale podle toho rozšiřujícího výkladu "překáží" tomu, kdo by tam chtěl parkovat v souladu s pravidly.
Jak moc to fuguje (ve smyslu potvrzení takového postupu např. soudy) netuším - komplexní analýzu dostupné judikatury nemám, a obávám, se že i kdyby se do toho někdo pustil, valnou hodnotu z hlediska predikcí do budoucna to mít nebude (rozhodnutí k odtahům je relativně málo a je to spíše náhodná kazuistika bez přesahů).
Každopádně řešíte-li konkrétní případ, k rozlišení režimu odtahu je podstatné zejména to, kdo o tom rozhodul - pravomoc podle § 45 ZPPK má fízl, podle § 19b PozKom vlastník komunikace (což obvykle je veřejnoprávní korporace typu obec/kraj/stát, ale zde nejedná jako orgán, má úplně stejné postavení a možnosti jako u účelových komunikací soukromí vlastníci). Že z protokolu ten režim nejde poznat (a že často ani přímí aktéři netuší, na základě čeho vlastně na cizí majetek hrabou) je v Kocourkově zcela běžné. Nezbývá než jít do sporu s tím, že v rámci své obrany bude protistrana donucena nějaké stanovisko zaujmout.
Pokud jde ale o samotný princip, zda někdo může být nucen platit za odtah a související náklady, tak tam se obávám, že taháte za kratší konec provazu. Právo stát, třeba i dlouhodobě, na veřejné PK, je projevem tzv. obecného užívání, a to v žádném pojetí, ani de lege lata, ani z hlediska obecné teorie, nikdy nemůže být bezbřehé. Režim v § 19b PozKom je IMHO nastaven přiměřeně - když někde to auto nechám max týden, stačí sledovat značky, když déle, tak holt musím na úřední desku nebo jiným způsobem hlídat, zda nedošlo k legitimnímu omezení (a nebo to nedělat, ale počítat s následky). Je tam navíc i obecný pardon ze závažných důvodů (kam budou spadat např. nemoci a podobné situace, kdy objektivně bylo nutné řešit něco jiného než odstavené auto).