Trochu jsem studoval, abych si rozšířil obzory. V trestním právu vzdání se práva na podání odporu taktéž “neexistuje“. Přesto ústavní soud už zaujmul jasné stanovisko, že to možné je.
Možnost vzdát se práva na odpor ihned po doručení trestního příkazu, která je zakotvena ve stěžovatelkou napadeném ustanovení § 314g odst. 1 věty šesté trestního řádu, není sama o sobě problematická, což Ústavní soud vyslovil v nálezu sp. zn. I. ÚS 291/96 ze dne 23. září 1997 (N 105/9 SbNU 15).
Analogicky tedy k přestupkovému právu je tento postup taktéž možno aplikovat. Nicméně.....
Svůj náhled na podmínky, za nichž obviněný tento procesní úkon koná, Ústavní soud dále precizoval v nálezu sp. zn. IV. ÚS 1320/07 ze dne 5. listopadu 2007 (N 183/47 SbNU 411), jímž výslovně zakotvil povinnost obecných soudů bedlivě zkoumat okolnosti, za nichž se obviněný či jiná oprávněná osoba svého práva na odpor proti trestnímu příkazu vzdává. "Zda za situace, kdy je důkladně obeznámena s veškerými důsledky takového rozhodnutí, anebo za situace, kdy takové rozhodování je dotčeno okolností způsobilou omezit její jiná práva. Nepřijatelné je, pokud ji takového postavení předurčí přímo soud, který je povolán, aby jako nezávislý arbitr posuzoval otázky viny a trestu."
Z toho bych vyvodil fakt, že samotné podstrčení tohoto aktu správním orgánem je nepřijatelné. Navíc si těžko představit situaci, kdy se dotyčný svého práva vzdá v případě dobrovolně a s plným vědomím, když díky tomu nabyde právní moci zákaz řízení s tím s spojené vybodování.
V pondělí se jde pro spis.... tak uvidíme co vlastně podepsal.
